Nová generace: 04

6. července 2018 v 7:12 | Pariah |  Nová Generace
No... je mi hrdiny líto, ale musí to být...




Díl 4.: Looser (Aomine Daisuke)

Pomalu jsem se šoural na internát s cílem vyhnout se všem osobám, se kterými bych mohl mít problém. Vlastně se mi tam vůbec nechtělo, ale nemohl jsem spát v parku. Ne že by se to v tomto počasí nedalo, ale nejspíš by mě odtud vyhodili a v horším případě by zavolali tátovi. Ten mě sice nijak nevyslýchal, ale nejsem si jistý, zda bych mu to vysvětlil. Vždycky když jsem byl o víkendu doma, doufal jsem, že si nevšimne modřin, co mám na sobě, případně to obhájím se slovy: "tvrdý trénink" nebo "nehoda". Naposledy tomu uvěřil, ale bylo to vcelku těsné. Byl jsem vždycky poměrně špatný lhář.

"Hej! Aomine!" ozvalo se za mnou, až jsem sebou trhnul. Tohle skutečně nebyl hlas, který jsem si přál slyšet. Když jsem se ale otočil, polilo mě horko. Za mnou nestála jedna osoba ale hned tři. Byly to přesně ty osoby, které jsem chtěl potkat ze všech nejmíň. Dokonce natolik, že jsem zamířil k zadnímu vchodu do obrovské budovy, kde jsem měl pokoj.
"Potřebujete něco?" pokusil jsem se o klidný rozhovor. Naštvat je bylo to poslední, co bych chtěl.
"Co je ti do toho ty rakuzanský mazánku!" zakřičel na mě jeden z nich docela ostře. Copak jsem mohl za to, že mě vzali na jednu z nejlepších škol v Japonsku?
"Tak promiň." odpověděl jsem tiše a vydal se ke dveřím. Nemělo cenu se s nimi jakkoliv dohadovat.
"Tak promiň?!" zopakoval po mně další z nich a pak ještě dodal: "Myslíš si, že víš všechno jen proto, že jsi na dobré škole? Copak takhle se mluví se svými senpaii?" Po té se ke mně začali všichni tři nebezpečně přibližovat.
"To si nemyslím." řekl jsem na svoji obranu a udělal krok vzad. V tu chvíli mě napadlo, že nejlepší by bylo utéct, ale zajisté by si na mě počkali. Bydleli na stejném internátu jako já, takže nebylo kam jít. Leda že bych chtěl riskovat noc v parku nebo někde jinde. Nebylo mi to ovšem nijak platné, protože mě dva z mladíků chytili a další mi dal pěstí do břicha. V tu chvíli to sice dost zabolelo, ale moje svaly ránu nějak ustály. Ostatně takhle jsem dostal už několikrát.
"To proto, že ty vůbec nemyslíš! Nebo jo? Poslouchej, jsi jenom sp*atek, kterému rodiče zaplatili drahou školu! Jsi totální looser a bez prachů bys zvládnul maximálně uklízet sr*čky." oznámil mi jeden z nich po té, co mi dal další ránu. V tu chvíli jsem si přál, abych se dostal na školu někde v Tokyu. Místo toho jsem se nechal zlákat vybaveností chemické laboratoře Rakuzanu a podobně vylepšenou posilovnou s tělocvičnou. Takhle rozhodně můj první rok na vyšší střední vypadat neměl.
"Hej, mluvím s tebou ty hň*pe!" přerušila tok mých myšlenek další rána, která bolela daleko víc, než bych čekal.
"Přestaňte, prosím!" pokusil jsem se jim vykroutit, ale marně. Byli tři a navíc to byli taky sportovci. Poznal jsem to už první den, co mě zmlátili. Neměl jsem proti nim jedinou šanci.
"Ty prosíš, jo?" uchechtnul se jeden z mladíků a dodal: "To budeš muset poprosit daleko víc." V tu chvíli jsem sice netušil, co tím přesně mysleli, ale když mě popadli a strčili, abych spadnul do louže, lehce jsem se otřásl. To opravdu nebylo dobré. Ne že by mi dělalo problém vyprat si oblečení, ale ti tři se tvářili, že tohle ještě není konec. Nepletl jsem se. Po chvíli jsem ucítil kopnutí směřované k paži a po té další ránu. Ta bohužel mířila do nosu.
"Au." usyknul jsem, i když bych si přál tenhle projev bolesti před ostatníma potlačit. Začala mi však docela hodně téct krev z nosu, což bylo daleko horší.
"Koukni na něj. Jedna rána a on je úplně hotový." uslyšel jsem kousek od sebe. Přes stupňující se bolest, jsem to ale nijak zvlášť nevnímal. Z pohledu na kapky krve pravidelně padající na zem se mi začínala točit hlava. Jen jsem doufal, že se nějak dostanu na pokoj a následně do koupelny bez toho, abych si musel prát oblečení od krve. To šlo navíc dost zle a já s praním neměl nijak zvlášť velké zkušenosti.
"Ty vo*e on snad bude bulet nebo co." přerušila tok mých myšlenek slova jednoho z mladíků. Vlastně jsem se cítil mizerně, ale i když mi nebylo do smíchu, snažil jsem se vždycky co nejvíc ovládat. Rozbrečet se na veřejnosti a ještě navíc před internátem, kam chodí spousta studentů, by se rovnalo veřejnému zostuzení. Navíc už teď mi bylo nepříjemně ze skutečnosti, že se sbírám ze země, zatímco oni na mě vesele koukají a přitom mě bijí.
"Raději pojďme, ať nejsme od krve." zhodnotil jeden z nich a já pocítil neskutečnou úlevu. Snad díky tomu ze mě opadla vlna adrenalinu a nos mě načínal bolet čím dál víc. Nejspíš to chtělo co nejrychleji studenou vodu a nějaký kapesník. Pomalu jsem se tedy sesbíral ze země a vytáhnul z kapsy papírové kapesníky. S těmi jsem nakonec vystoupal do třetího patra, kde byl můj pokoj a co nejrychleji za sebou zavřel.
Můj spolubydlící se v tu chvíli otočil mým směrem, ale po pár sekundách a pokývnutí na pozdrav mě takticky nechal být. Nebyl z Rakuzanu a o mě se nijak zvlášť nezajímal. Vlastně se většinu času tvářil, jako bych tam ani nebyl. Moc hovorný totiž nebyl. Nejspíš se nechtěl zaplést do žádné rvačky, což jsem docela chápal. Byl spíš menší a poměrně hubený, takže jsem si byl téměř jistý, že třeťákům by se jen stěží ubránil. Já jej ale raději neřešil a vešel jsem do maličké koupelny se záchodem, malým umyvadlem a sprchou. Tam jsem okamžitě pustil proud studené vody a začal si nos omývat. Stále to příšerně bolelo a já cítil, jak mi rána otéká. To ovšem nebylo nic proti pohledu do umyvadla, kde bylo tolik krve, až se mi dost zatočila hlava. Naštěstí jsem se stihl zachytit, tak jsem jen zavrávoral. Holt jsem byl v tomhle měkota. Vadil mi dokonce i pohled na ryby, které se na trzích zabíjely na sushi nebo do restaurací. Nesnášel jsem syrové maso. Ne, že bych to dokázal přiznat, ale moc jsem toho nevydržel. Jen v basketbalu se to nejspíš dalo. Momentálně jsem byl docela zvědavý, zda zvládnu zítra odehrát zápas. Spoléhali na mě, což znamenalo, že to nesmím pokazit. Byla to jediná věc, kde mě lidi docela brali. Nechtěl jsem je zklamat. Od přírody jsem byl spíš tichý a samotářský po mámě, ale když jsem v ruce držel míč, jako by obrovská část mého studu a kontrolování někam ustoupila. Věděl jsem, že mi to jde a aspoň zčásti jsem si věřil. Bohužel jsem si byl jistý, že se mě budou kluci v šatně ptát, co se mi stalo a já stále nevěděl, jak to vysvětlím kapitánovi. Už jsem zkoušel nehodu, pád ze schodů, pád ze stromu a dokonce i tvrdý trénink se záhadným kamarádem. Tyhle výmluvy mi vážně nešly. Kdo ví, co by si vymyslel můj spolubydlící. Ten však hrál celý den na počítači a to, jak jsem vypadal, nijak nekomentoval. Ostatně kdyby ano, nejspíš by to pokryly slova jako ubohý, trapný nebo looser, případně něco ostřejšího. Věděl jsem to a chvílemi mi z toho bylo dost úzko. Nezbývalo mi proto nic jiného než si se studenými kapesníčky lehnout do postele a bolest zaspat.


Taky je vám Daisukeho tak líto jako mně? Máte nějaké zkušenosti se šikanou? Já popravdě moc nevím, jak přesně vypadá a tak jsem si k tomu pustila pro inspiraci nějaký film. Tak doufám, že jsem ji vystihla… Popravdě jsem zvolila tento způsob hlavně proto, že sama nepoznám tu pomyslnou hranici, kdy jsou to jen legrácky, a kdy se už jedná o začátek šikany. No a tady je to holt jasně vidět.



 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dechi Kazemai Dechi Kazemai | Web | 6. července 2018 v 7:59 | Reagovat

Já šikanu prožila, ale tu psychickou... Kdy tě lidé využívají a nadávají ti...
Jo je mi ho docela líto, jsem zvedavá, jestli se to zlepší, protože vím v co to popřípadě může vyústila... Ala záchvaty paniky nejsou příjemná věc... :/

2 RenataKuchiki RenataKuchiki | 6. července 2018 v 12:25 | Reagovat

BOže...chudák ....:-( šikanu jsem si prožila na gymplu pychickou...k tý fyzický nikdy naštěstí nedošlo...i když těžko říct co je horší...rány na těle se uzdraví, ale na duši moc ne....každopádně doufám, že se jej někdo zastane a pomůže mu nebo se jednou sám nějak naštve a dá jim do tlamy...

3 Pariah Pariah | Web | 6. července 2018 v 22:41 | Reagovat

[1]: + [2]:
I přesto, co jste si prožily na mě působíte vyrovnaně a klidně, takže jste nejspíš dost statečné

Já se v těchhle chvíli s dotyčným (obvykle kluci) vzdycky poprala... jednou jsem si dokonce znicila dlahu na ruce :D Překvapivě mě nebolela ruka, ale štvala dlaha :D
Jinak jsem taky nebyla moc oblíbená... gympl jsem nesnášela, kvuli pomluvám které o mně kolovaly... a až na pár lidí (asi 3 s nimiž jsem v kontaktu) dotyčné nejspíš nechci vidět.

4 Elly - chan Elly - chan | 7. července 2018 v 13:19 | Reagovat

Chudák :( Šikana je hrozná věc, díky bohu jsem ji nikdy nezažila, ale už několikrát jsem jí byla svědkem. Hnus tohle :C Doufám, že jim nakope tlamy.

5 Pariah Pariah | Web | 7. července 2018 v 15:10 | Reagovat

[4]:Svedkem? Páni... Docela mě zajímá, jak se zachovala. Nekdy je těžké být statečný...

6 Elly - chan Elly - chan | 8. července 2018 v 14:02 | Reagovat

[5]: Už je to x let. Odehrávalo se to často na naší základce. Byla jsem u dvou případů šikany, většinou jen jako svědek, úplně náhodou, ani jsem ty lidi moc neznala. No, aspoň moje výpověď pomohla, vždycky byli ti co šikanovali potrestáni, takže aspoň tak..

7 Pariah Pariah | Web | 8. července 2018 v 20:51 | Reagovat

[6]: tak to je super :-) klobouk dolu

8 Evickar Evickar | 18. července 2018 v 22:37 | Reagovat

Já jsem upřímně nikdy šikanu nezažila a nebyla ani jejím svědkem. Jo, z jednoho kluka u nás si kluci dělali srandu, ale jen párkrát a nikdy by mu neublížili fyzicky. Měla jsem asi hold štěstí na spolužáky. A na gymplu? Tam u nás šikana neexistovala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama