Nová generace: 02

29. června 2018 v 0:37 | Pariah |  Nová Generace
Vzhledem k tomu, že mi Elly a Renata Kuchiki udělaly (a stále dělají) radost, tak jsem se rozhodla tuhle povídku přeci jen vydávat... Usmívající se




Díl 2.: Tlak palubovky (Aomine Daisuke)


Byla sobota a já pomalu otevíral dveře stadionu, Tohle bylo poprvé, co jsem hrál v základní sestavě a vlastně to byla pro mě jako pro prváka pocta. V zápasech většinou hrávali jen druháci a třeťáci, i když náš tým byl v tomto trochu zvláštní. Hrálo v něm totiž velké množství druháků a já.
Možná to byl především díky mojí pozici, že jsem si tlak palubovky mohl vyzkoušet už letos a tedy mnohem dříve než většina mých vrstevníků. Ostatně tu bylo mnoho hráčů daleko zkušenějších a talentovanějších než já. Ano, moje tříbodové hody měly sice velkou cenu, ale byla menší pravděpodobnost úspěšnosti. Vlastně… Nebyla. To proto jsem hrál já. Uměl jsem vystřelit kdykoliv a z jakékoliv pozice. Nebyl jsem typ, který jen tak mine. Ale i tak jsem nemohl uvěřit vlastním uším, když mi to kapitán oznámil. Můj první zápas na Rakuzanu a ještě proti druhému nejlepšímu týmu v prefektuře.
Měl jsem z toho strach a to dost velký strach. V noci jsem kvůli tomu nemohl klidně spát a dnes jsem se po cestě sem málem pozvracel. Byl to sice jen hloupý zápas, na který za rok nejspíš úplně zapomenu, ale já se bál. Basketbal byl týmový sport a já ještě neměl tolik zkušeností jako moji spoluhráči. Hlavou se mi honila stále ta samá myšlenka rozbíhající se do všemožných scénářů, ve který jsem nedal rozhodující koš, případně jinak ohrozil naši výhru.
"Ááá Aomine-kun. Rád tě vidím a jsem rád, že jsi přišel s takovým předstihem. Je to od tebe zodpovědné." přivítal mě ve dveřích kapitán Itsuki, který byl dokonce už převlečený. V tu chvíli se mi udělalo příšerně špatně, takže jsem ve výsledku stihnul jen zamumlat nesrozumitelný pozdrav a vyběhnout směrem k záchodům. Tohle rozhodně nebylo dobré. Obzvlášť, když jsem si v tom běhu stačil všimnout čtyř pobavených postav v dresech našich soupeřů. Pak už jsem slyšel jen smích se zkonstatováním, že jsem nejspíš pěkná bábovka. Nic jiného jsem vnímat nestihl, protože můj běd musel chtě nechtě ven. Takový trapas!

Seděl jsem vedle záchodové mísy a klepal se strachem. Na čele jsem cítil nepříjemný studený pot a tlukot mého srdce říkal, že zápas ve vysokém tempu rozhodně nezvládnu. Byl jsem vážně marný.
"Aomine-kun? Jsi tam?" přerušila tok mých myšlenek otázka spolu se zaklepáním na dveře, které jsem si přál přeslechnout. Nechtěl jsem, aby mě Seiji-senpai takhle viděl. Bylo mi z toho všeho stydno.
"Jsem." vykoktal jsem ze sebe tónem, který mi přišel nejvíc klidný a zhluboka se nadechl.
"No a jsi v pohodě? Viděl jsem tě utíkat sem. Stalo se něco?" zeptal se starostlivě mladík. Bylo těsně před zápasem a jeho hlas zněl tak klidně. Co bych dal za to, abych to takhle zvládal i já. Obdivoval jsem ho. I přestože mě nemusel vůbec řešit, zajímal se, co mi je, a to bylo v téhle chvíli dost velkorysé. Já si bohužel nebyl moc jistý, jaká odpověď se ode mě čeká. Nebyl jsem v pořádku, ale byl to jenom můj problém. Nebylo správné tím zatěžovat ostatní a už vůbec ne senpaie. Po spláchnutí a několika dalších nádeších jsem pomalu otevřel dveře záchodové kabinky a podíval se do očí usmívajícího se blonďáka. Nechápal jsem to. Já se bál tolik, že se mi z toho třásly nohy a on se tvářil úplně přirozeně, jako by měl v následující hodině koukat na nějaký film. Jak to dělal? Přál jsem si to umět.
"Hai. Všechno je OK." přikývnul jsem, ale kdovíjak úžasně to nejspíš neznělo, takže si toho náš SF okamžitě všimnul. Aby taky ne. Měl docela bystré oko.
"Máš trému, co?" zeptal se a po chvilce, za kterou jsem přirozeně nebyl schopný odpovědět, dodal: "Půjdeme se posadit na lavičku a tam se psychicky připravíme. Bereš?"
Za tento návrh jsem mu byl docela vděčný. I když jsem byl spíš samotář, bylo občas fajn nebýt sám a vědět, že je tu někdo, kdo mě podporuje. Ve třídě jsem neměl moc přátel, i když jsem některé znal už od nižší střední. Nebyl jsem nijak moc populární a vždycky jsem si spíš přál zmizet v davu, což mi s mojí výškou dost dobře nešlo. Z úst mi tedy nakonec vyletělo jen chabé: "Hai," po které jsem pomalu následoval mladíka na chodbu. I když jsem se stále docela třásl, bylo to daleko lepší. Vlastně víc než to. Se senpaiem jsme se posadili k oknu, kde byl příjemný vzduch, takže mi už nebylo tak zle. Teď už zbývalo v tomto stavu vydržet i po dobu zápasu.
"Nesmíš se na to dívat tak, že když jsi prvák, jsi automaticky nejslabší. Ani by ses na to neměl dívat tak, že když něco pokazíš, budeme se na tebe zlobit. Chybami se člověk učí a ty nemáš tolik zkušeností jako my. Na druhou stranu tohle je tým. Takže věř, že tě podrží. I já bych měl strach, že nebudu dobrý, ale když vím, že mám za sebou tým, cítím se dobře." prohlásil s tím svým věčným úsměvem. Bylo fajn tohle slyšet. I když to byl stále můj první oficiální zápas, cítil jsem se daleko líp. Ostatně jsem večer plánoval otci oznámit, že jsme vyhráli. Táta o mně sice nikdy nepochyboval, ale on bral většinu věcí dost v klidu. Dokonce se na mě nikdy nezlobil, když jsem dostal špatné ohodnocení v testu. Vlastně mi od smrti mámy dovolil téměř cokoliv. Ne, že bych toho někdy zneužil, ale občas mě jeho klid lehce znepokojoval.
Když jsem mu včera volal a ptal se, co dělal proti stresu a strachu, že se při zápase znemožní, prohlásil, že o sobě nikdy nepochyboval a že by to též radil i mně. Také mi řekl, že nad prohrou nikdy nepřemýšlel. Byl zkrátka jiná povaha než já. Nakonec vše shrnul větou, že bych se měl soustředit na to dobré a věřit si a nikdy nad prohrou a čímkoliv tomu podobným nepřemýšlet. Jako bych něco takového dokázal. Možná právě proto mě mnohem víc uklidnila senpaiova slova. Táta to nejspíš myslel podobně, ale on zkrátka na rozhovory nikdy moc nebyl.
"Děkuju ti, senpai." usmál jsem se a společně jsme zamířili do šatny. Byl nejvyšší čas.

Tohle je asi pro mnohé taky dost překvapení. Ani "mladý" Aomine se té starší verzi moc nepodobá, co? Mimochodem co říkáte na Seijiho (Kiseho)? Připomíná vám v něčem tatíka? Zaujala vás nějaká postava, nebo se spíš těšíte na další postavy?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 RenataKuchiki RenataKuchiki | 29. června 2018 v 21:51 | Reagovat

Juuuuu další díl🤗🤗🤗jsem ráda,že tě "nakopavame" k vydávání😉tohle je uplnej opak Daikiho,ale je sympaťák😆a Kiseho syn....no zlatíčko😊

2 Pariah Pariah | Web | 29. června 2018 v 22:43 | Reagovat

[1]: jj syn je holt po mamince :-) (Daiki je asi na prsaté stydlivky :D)

No jeden Kiseho syn zlatíčko bude ale ten druhý... ehm... nevím :D uvidíme

3 Elly - chan Elly - chan | 29. června 2018 v 22:44 | Reagovat

Aomine mladší je takovej šmudla! <3 Těším se na další díl ~

4 Pariah Pariah | 30. června 2018 v 0:19 | Reagovat

[3]:mám radost :)

5 RenataKuchiki RenataKuchiki | 30. června 2018 v 12:43 | Reagovat

[2]: Takhle mě ohledně něj ( a dalších :-P ) napínat :-D Každopádně super a už teď se těším na další :-)

6 Evickar Evickar | 1. července 2018 v 22:25 | Reagovat

Chudáček malý! :-D

7 Pariah Pariah | Web | 4. července 2018 v 22:55 | Reagovat

[5]: :D:D napínat autor musí... aby to lidi četli a tesili se :D:D :D:D jo to bylo ode me zlé

[6]: jj :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama