Jednoduchá biologie - 70

30. prosince 2017 v 10:00 | Pariah |  Jednoduchá biologie
Snad se bude díl líbit...


Ze školy jsem nakonec dorazil až po tréninku, který mě pěkně otrávil. Ne, že by se tam něco stalo, ale všichni byli tak slabí až mě to nudilo. Wakamatsu se sice docela snažil ale i tak. Asi jsem měl špatný den.
Následně jsem se vydal domů a přemýšlel, kde mám oblek. Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem ho měl naposledy. Bylo to snad na přijímačkách? Možná. Jen jsem doufal, že se do něj ještě vlezu. Před rokem jsem byl o něco hubenější a možná i menší. Kdo ví, kolik jsem vyrostl. Taky jsem musel vybrat nějakou slušnou košili, která se k obleku hodila. Ještě štěstí, že byl oblek černý. K tomu jsem si mohl dát snad cokoliv. Teda ne že bych rozuměl módě, ale doufal jsem, že bílou košilí se zlatou nití a knoflíky nejde nic pokazit.
"Ahoj Daiki." pozdravili mě k mému překvapení máma i táta. Proč jen museli být doma právě dneska? Holt jsem se před nimi musel nějak vytratit. Možná proto jsem jim odpověděl a okamžitě jsem se zašil do pokoje, abych si oblek zkusil. Měl jsem sice ještě trochu času, ale chtěl jsem se ještě vysprchovat a trochu upravit. Jelikož nás vezl dívčin tatík, bylo třeba, abych vypadal maximálně slušně. Možná proto jsem byl oblečený a nachystaný už hodinu před tím než jsme se měli potkat. To mi nakonec dívka napsala v SMSce. Byl tu však jiný problém. Musel jsem se nějak efektivně vypařit, aby si toho hlavně máma nevšimla. Proto jsem tiše sešel schody a raději ihned zamířil ke dveřím.
"Daiki, ty někam jdeš?" ozvalo se však z kuchyně. Zatracená rozvrzaná podlaha!
"Jo." prohlásil jsem a okamžitě se hrnul pryč. To mi ale nebylo dovoleno.
"Pojď na chvíli sem." poručila mi máma, takže mi nezbývalo nic jiného než jít. Vzal jsem to takticky přes obývák, kde byl podle mých předpokladů táta. Šla totiž televize s nějakou komedií. Tam jsem na tátu hodil prosebný pohled, který ho podle mě spíš pobavil.
"Tady, jsi… " zaradovala se máma, než si všimla, co mám na sobě. To taky patřičně okomentovala: "Páni! Snad nejdeš na nějaký ples."
"No… ehm… jdu do divadla." vysvětlil jsem jí a zapřemýšlel, co jí povím. Nejspíš bylo nejlepší, vymluvit se na to, že jdu s Ryem, ale já byl ve lhaní fakt mizerný. Můj táta nás však přerušil slovy: "Pořádně si ho vyfoť, hádám, že tohle už dlouho neuvidíš." Myslel to sice jako vtip, ale já musel uznat, že má pravdu. Tohle nebyl styl, který bych nosil často a já o to ani nestál. Triko a džíny byly daleko pohodlnější.
"Máš pravdu." zasmála se máma, vzala do ruky mobil a prohlásila: "Tuhle fotku si nastavím jako tapetu." Ach jo. Nesnášel jsem focení a rozhodně ne sebe. I tak jsem se ale pokusil o úsměv a počkal na blesk.
"S kým vlastně jdeš?" vypadla z mámy ta nejméně vhodná otázka. Proš se musela ptát zrovna, když jsem spěchal?
"No já… spěchám, tak…" zakoktal jsem.
"Já ti to vysvětlím. Daiki by už měl jít. Nebylo by vhodné, aby přišel pozdě. Všechno ti povím." ujal se slova táta a při slově "všechno" na mě mrknul. Uf. Pro dnešek jsem to měl vyřešené. Jen jsem se bál, co bude zítra, až máma zjistí, že mám holku. Pro teď jsem na to však zapomněl a vyrazil k domu Ryoko.
Tam jsem nakonec přišel na čas, takže mi nezbývalo nic jiného než zazvonit. Po chvíli se tak dveře otevřely a v nich stál bohužel dívčin tatík v doprovodu její sestry.
"Dobrý večer." pozdravil jsem a zamyslel se nad tím, co dalšího bych měl říct.
"Alespoň jsi dochvilný." zkonstatoval muž, který se dvakrát přátelsky netvářil. Raději jsem to tedy neřešil a podíval se na dívenku vedle něj. Ta se tvářila docela zvědavě. Jak se jmenovala? Kita? Doufal jsem, že ano.
"Ahoj, ty jsi Kita, že?" ujistil jsem se a věnoval jí lehký úsměv. Dívka přikývla a po jejím "Jo," jsem uslyšel zaštěkání. Nejspíš mě přišla přivítat další členka jejich rodiny, tentokrát jsem doufal o něco přátelštěji.
"Běž ji zavřít do kuchyně, než bude Aomine-kun samý chlup." prohlásil však tatík. Díky tomu jsme venku zbyli jen my dva. Ach jo. Tohohle jsem se obával.
"Ahoj." uklidnil mě však dívčin hlas a konečně mě přinutil k velkému úsměvu. Zůstat s mužem o samotě bylo to poslední, co jsem si přál. Na to jsem však zapomněl, ve chvíli, když jsem uviděl dívku. Vlasy měla nějak svázané do drdolu a byla lehce namalovaná. Takhle jsem ji ještě neviděl. Každopádně vypadala dokonale. Navíc na sobě měla moc krásné šaty. Ty sice neměly moc vyzývavý výstřih, ale aspoň mě to nesvádělo dívat se jí jinam než do očí. Teď se to vážně moc nehodilo.
"Ahoj." oplatil jsem jí pozdrav a podotknul: "Moc ti to sluší." Dívka nejspíš chtěla taky něco říct, ale místo toho se ozval její táta: "Můžeme tedy vyrazit?" Já se jako obvykle zmohl jen na přikývnutí a raději se tázavě podíval na hnědovlásku. Ta odpověděla jen: "Jistě," což znamenalo, že můžeme vyrazit.
"Užijte si to." uslyšel jsem ještě dívčinu mámu, takže jsem stihl jejím směrem pouze říct: "Na shledanou." Následně se ozvalo dívčino: "Díky," a my jsme mohli zamířit k autu.
Cesta nakonec proběhla téměř beze slov, až na otázku dívčiného táty: "Víte, v kolik to má skončit?" Tohle byla nejspíš otázka směřovaná na mě, takže jsem taky odpověděl: "Něco po osmé."
"Dobře, tak já pro vás přijedu. Můžeš zůstat na pozdní večeři, Aomine-kun. Určitě budete mít oba po divadle hlad." pozval mě její táta a já absolutně netušil, jak se z toho vykroutit. Nechtěl jsem jít k nim teď, když to všechno o nás věděli.
"Děkuju, ale budu se muset zeptat rodičů." pokusil jsem se o zdvořilou odpověď.
"Jistě, klidně si zavolej." řekl její otec a mě nezbývalo nic jiného než přikývnout a vytáhnout z kapsy saka mobil. Samozřejmě jsem vytočil raději číslo táty, protože o rozhovor s mámou jsem až tolik nestál. Kdo ví, co by mi řekla.
"Haló?" ozvalo se na druhé straně a já raději okamžitě spustil: "Ahoj tati, rodiče Ryoko mě pozvali na večeři, mohl bych se zdržet?"
"Chtějí si tě proklepnout, co?" zasmál se muž v telefonu, což mi zrovna moc nepomohlo. Naštěstí pak dodal: "Jen klid stačí se chovat trochu slušně." V tu chvíli jsem si sice nebyl jistý tím, zda to zvládnu, ale byl jsem rozhodnutý se o to snažit, jak nejvíc dovedu.
"Hai." přikývl jsem do telefonu, než mi ještě táta řekl: "Bude stejně lepší, když přijdeš později a zítra si s mámou o všem promluvíme jako rodina. Asi ti došlo, že z tvého vztahu radostí nejásala. Dneska na tom zapracuju já a zítra ty." To mě teda moc neuklidnilo, ale byl jsem rád, že mi důvěřuje.
"Jasně." přikývnul jsem a po rozloučení jsem položil. Nechtěl jsem hovor protahovat.
"Táta říkal, že můžu." prohlásil jsem a doufal, že mě její tatík neplánuje servírovat místo předkrmu.
Pak už jsme jen zastavili před divadlem a já si konečně mohl užívat pouze společnosti dívky. Nevím vlastně proč, ale celou dobu jsem myslel na pozvání jejího táty a taky na skutečnost, že si mě u jídla bude chtít pořádně vychutnat. Co když mi plánoval dávat nějaké složité otázky? Možná právě díky tomu jsem si k dívce nic nedovolil, tedy až na líbačku o pauze. To bylo na druhou stránku možná dobře. Jelikož byla dívka namalovaná, jistě by šlo poznat, kdybych něco z toho nechtě setřel. Díky tomu jsem ji celou dobu držel za ruku a snažil se připravit na večeři u nich.
"Jak se ti to líbilo?" přerušila však tok mých myšlenek, když jsme šli k autu. Já popravdě ději moc pozornost nevěnoval. Proto jsem zhodnotil: "Skvělé. S tebou bych šel i do národního," a dívku políbil. Ryoko však po několika krocích zamávala na mračícího se muže stojícího u auta. Sa*ra! To znamenalo, že nás asi viděl. Na druhou stranu se tomu nedalo zabránit, takže jsem se posadil do auta vedle dívky a raději mlčel.
"Jaké bylo divadlo?" zeptal se pak muž a k mé velké úlevě mu Ryoko začala všechno dopodrobna vysvětlovat. Já bych nejspíš jen zhodnotil, že bylo fajn, ale nic víc jsem nevěděl. Popravdě mi divadlo nic moc neříkalo a navíc jsem měl v hlavě především myšlenky na muže sedícího přede mnou. Takže jsem raději jen seděl a mlčel. Cesta naštěstí rychle utekla, takže jsem se bez nutnosti mluvit s Ryočiným tátou dostal k jejich domu. Tam nás ve dveřích přivítala dívčina fenka a taky její sestra s mámou. Jelikož byl v tu chvíli muž venku a dával auto do garáže, trochu jsem se uklidnil a sundal sako. To jsem pověsil na věšák a na obě ženy se usmál. Dívka pak řekla mámě, že se jí v divadle líbilo a její máma mě pozvala do kuchyně k večeři.
V kuchyni nás čekalo onigiri, které jsem měl moc rád. Bohužel se k nám brzy přidal dívčin táta, který asi taky nejedl. O konverzaci se tak starala dívka, která mámě popisovala detaily z představení, takže jsem měl po dalším zopakování docela dobrý obrázek o tom, co se dělo na jevišti. Žena se pak otočila na mě.
"Jak se to líbilo tobě, Aomine-kun?" ptala se nejspíš proto, že jsem moc nemluvil.
"Velmi jsem si divadlo užil." zhodnotil jsem, i když to byla zásluha Ryoko. Na durhou stranu se mě žena neptala na samotné představení, ale na celkový večer.
"Proč pořád mlčíš?" zeptala se mě však po chvíli nejmladší členka rodiny a musím uznat, že mě tím dost zaskočila. Sakr*! Tohle asi nebylo úplně nejlepší. Jak jsem ale mohl rozumně mluvit, když vedle mě seděl dívčin táta? Cítil jsem se jako bych byl zkoušený z fyziky.
"Nejsem moc výřečný, ale když se mě na něco zeptáš, moc rád ti odpovím." odpověděl jsem a pokusil se o milý úsměv.
"Máš rád zvířata?" vypadlo z ní po chvilce přemýšlení. Uf. Konečně otázka, která mi přišla docela v pohodě.
"Myslím, že ano. Mám moc rád psy, a když jsem byl ve tvém věku, často jsem chodil do zoo koukat se na opice a pumy. Taky musím říct, že od té návštěvy chaty vašeho známého mám docela rád i chrostíky." pokusil jsem se o snad nejdelší větu, jaké jsem byl schopný.
"Nevím, co jsou chrostíci." zkonstatovala dívenka a já měl vlastně docela radost, že nejsem ten nejhloupější u stolu. Sice na to ve svém věku měla právo, ale i tak to bylo příjemné zjištění.
"Máš rád nějaký sport?" zahrnula mě však další otázkou dřív, než jsem jí stihl říct, že chrostíci mají legrační schránku.
"Mám rád basketbal. Hraju ho za školu jako menší pivot." usmál jsem se daleko víc než před tím. Tohle bylo konečně něco, za co jsem se nemusel stydět.
"Nevím, co je menší pivot." zhodnotila dívka, která o vysvětlení nestála, protože se mě hned zeptala: "Jaký je tvůj oblíbený předmět?"
"Tělocvik." vypadlo ze mě bez přemýšlení, než jsem si uvědomil, jak hloupě to zní. "A… taky japonská historie." dodal jsem trochu koktavě.
"Jsi dobrý student?" otázala se dívka snad na tu nejméně vhodnou otázku. Určitě jsem se neplánoval přiznávat před jejími rodiči, že skoro propadám.
"Nemyslím si to, ale snažím se na tom zapracovat. Jaký je tvůj nejoblíbenější předmět?" zeptal jsem se pro změnu já. Bylo to daleko lepší a taky jsem doufal, že tím odvedu její pozornost jiným směrem.
"Výtvarka a biologie." prohlásila dívka a okamžitě se zeptala: "Dostal jsi někdy F?" Co jsem komu udělal? No jo, F jsem dostával poměrně často.
"Ano. Dostal." odpověděl jsem krátce a doufal, že tohle nebude chtít rozebírat.
"Taky jsem jednou jedno dostala. Bylo z angličtiny. Z čeho jsi dostal to svoje?" přiznala mi dívka. Bohužel jsem nevěděl, co na tohle odpovědět. F jsem dostal téměř ze všech předmětů.
"No… vlastně taky z angličtiny." prohlásil jsem. Říkat, že z biologie, bylo totiž vzhledem k celé rodině nemístné a mám pocit, že stejně bylo poslední F, které si pamatuju. Nelhal jsem tedy.
"Jen z angličtiny?" zeptal se tiše její tatík. Ten škodolibý hlas, jsem ale přeslechnout nedokázal. Na tohle jsem vážně nechtěl odpovídat. Naštěstí jsem ani nemusel. Krátce na to mě totiž někdo pod stolem kopnul do nohy, což jsem dost nečekal.
"Au!" vykřikl jsem a šokovaně se postavil. Když mi však došlo, že kopanec nejspíš nebyl určený mně, tiše jsem dodal: "No… ehm… asi mám ze zápasu něco s kolenem a špatně jsem ho ohnul. Pardon." s těmi slovy jsem se zase posadil a přemýšlel, jak co nejrychleji odejít.
"Já se ti omlouvám." řekla máma, zatímco všem nejspíš pomalu došlo, co se stalo. Dívčin tatík mi to nesjpíš dost přál, protože se u toho dost uculoval. No jo. Nesnášel mě.
"A nám kopání vždycky zakazují." zhodnotila i Kita, která byla na svůj věk neobvykle všímavá.
"To… se stává." zhodnotil jsem a věnoval Ryočině mámě mírný úsměv. Nemyslela to zle. Ostatně o nic nešlo. Takových kopanců jsem už zažil tolik, že mi jeden nemohl jinak ublížit.
"No myslím, že bychom to už měli rozpustit. Je pozdě a zítra máte školu." zkonstatoval muž, který se mě nejspíš chtěl co nejefektivněji zbavit.
"Já ho vyprovodím." prohlásila dívka a já se tedy zvednul. Ostatně to byl dobrý nápad. V momentální chvíli bylo lepší odejít.
"Děkuju za odvoz i večeři." řekl jsem a s dívkou raději zamířil ven. Konečně to bylo za mnou. Díky obrovské úlevě jsem se také trošku odvázala a dívku po zavření dveří vášnivě políbil. Tohle mi totiž dost chybělo. U polibku to však moc nezůstalo. Díky tomu, jak jsem se celou dobu držel dál, jsem se neudržel a pokračoval níž. Dívku jsem začal líbat na krku a taky ji chytil za zadek. Bohužel jsem se nejspíš rozjel až příliš, protože ve chvíli když jsem přestal, jsem si všimnul lehce načervenalého flíčku na dívčiném krku, který rozhodně nevypadal, že se mu chce zmizet. I když jsem se bál, že se na mě za to bude zlobit, bylo lepší ji na to upozornit. Tohle její táta rozhodně nesměl vidět.
"Ryoko, já… ehm… omlouvám se, ale… myslím, že jsem si tě nechtě označil." vykoktal jsem ze sebe totální kravinu.
"Jak to myslíš?" zeptala se překvapeně dívka a udělala krok zpátky. Zřejmě jí nedošlo, co jsem měl na mysli.
"Myslím cucflek." zašeptal jsem a sklopil hlavu. Bylo mi trošku hloupě a nejspíš jsem měl trochu výčitky. Copak jsem se nemohl udržet?
"Kde přesně?" zeptala se mě dívka a já měl pocit, že se dost zlobí. No asi na to měla trošku právo.
"Na krku." hlesnul jsem a ještě jednou si ho prohlédl, nebyl nijak velký, ale byl jsem si jistý, že se v příštích minutách ještě trochu vybarví.
"Ale kde na krku?" otázala se dívka a já měl pocit, že bude za chvíli nadávat. Sebral jsem tedy veškerou odvahu a svůj prst jí na místo jemně položil se slovy: "Tady."
"Fajn." zhodnotila dívka a rozpustila si vlasy. Pak ještě dodala: "Příště na to ale dej prosím pozor." Popravdě, čím víc jsem na to myslel, tím víc mi to přišlo trošku sexy. Ne, že bych si přál, aby z toho měla nějaký problém, ale teď bylo vidět, že je moje.
"Už se to nestane." ujistil jsem ji, i když na jejím zadečku by se mi to rozhodně líbilo. Pak jsem ještě s malým polibkem na rty dodal: "Krásné sny," a zamířil domů.




No není Daiki sladký? Smějící seÚžasný OK možná ne... Smějící se Ale na co byste se ho zeptali vy?

Na závěr mám netradiční otázku. Líbí se vám tahle povídka? Má podle vás cenu v ní pokračovat? Pokud taky píšete povídky, tak mě zajímá, co je vaší největší motivací?


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Evickar Evickar | 30. prosince 2017 v 13:11 | Reagovat

Rozhodně chci pokračování! Každou sobotu ráno se těším na další kapitolu. Povídky píšu spíš jen pro sebe a kamarádku, ale rozhodně mě povzbudí ona, když pořád otravuje, ať ji koukám poslat další část :-D Takže píšu skoro každý den. Mimochodem píšu sebe s Midorimou :-P

2 Pariah Pariah | Web | 30. prosince 2017 v 21:33 | Reagovat

[1]:a vybrala sis Midorimu protože se ti líbí nejvíc nebo se ti dobře píše?

3 Vevka876 Vevka876 | 31. prosince 2017 v 12:37 | Reagovat

Jsem rada ze to Aomine prezil a tesim se, co se stane dal

4 Pariah Pariah | Web | 31. prosince 2017 v 15:01 | Reagovat

[3]:já jsem zase ráda, že se ti to líbilo  :)

5 Sayuriko MeiLin Hikarashi♥SB♥ Sayuriko MeiLin Hikarashi♥SB♥ | E-mail | Web | 31. prosince 2017 v 23:38 | Reagovat

Ahojky moje sb niečo pre teba mám k Silvestru a k Novímu Roku http://sasume.blog.cz/1712/k-novemu-roku-pre-moje-sb#pridat-komentar

6 Pariah Pariah | Web | 1. ledna 2018 v 10:59 | Reagovat

[5]: Děkuji :)

7 Aurora Borealis Aurora Borealis | Web | 3. ledna 2018 v 23:42 | Reagovat

boží

8 Pariah Pariah | Web | 4. ledna 2018 v 15:05 | Reagovat

Díky :-)

9 RenataKuchiki RenataKuchiki | 5. ledna 2018 v 13:42 | Reagovat

On je sladous😉a ryocin  tata je kus hoveziho🤔takovej nebyl ani muj tatka 😆a to sem jedina dcera😂rozhodne pokracuj🤗s kamaradkou piyem a jedna druhou prudime s dalsi a a ja pisu s Akashim😄

10 Pariah Pariah | Web | 5. ledna 2018 v 15:06 | Reagovat

[9]: U nás doma to bylo ještě horší... :D:D:D a od té doby své vztahy tajím, dokud to nestojí za to... :D:D:D (myslím že se to příště dozví před svatbou)

11 RenataKuchiki RenataKuchiki | 5. ledna 2018 v 15:30 | Reagovat

To je taky řešení :-D Tak u nás došlo už i na tu svatbu :-D

12 Pariah Pariah | Web | 5. ledna 2018 v 18:57 | Reagovat

[11]: wow ty už jsi vdaná?

13 RenataKuchiki RenataKuchiki | 5. ledna 2018 v 20:08 | Reagovat

Na ja,už měsíc :-)

14 Pariah Pariah | Web | 5. ledna 2018 v 20:57 | Reagovat

[13]: No pokud je ti míň než 29 tak wow dvojnásob...

15 RenataKuchiki RenataKuchiki | 5. ledna 2018 v 21:05 | Reagovat

to mi bude letos ...

16 Pariah Pariah | Web | 5. ledna 2018 v 22:28 | Reagovat

[15]: nevím jak se dává palec nahoru, ale každopádně gratuluju :)

17 RenataKuchiki RenataKuchiki | 5. ledna 2018 v 23:05 | Reagovat

Arigatooo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama