Jednoduchá biologie - 53

2. září 2017 v 10:00 | Pariah |  Jednoduchá biologie
Je tu další díl a já přeju příjemné čtení :-)


Dílny nakonec utekly rychleji, než jsem čekal. Možná to bylo taky tím, že jsem většinu času myslel na Ryoko a nebo proto, že mě vlastně svým způsobem bavily. I když jsem byl většinu času dost líný, vždycky jsem raději pracoval rukama než hlavou. Navíc na nás nikdo nespěchal a já tak skutečnost, že jsem vlastně nejpomalejší vůbec neřešil.
Po hodině to ale bylo horší, protože jsem si uvědomil, že bych měl jít na basket, jak jsem slíbil dívce. Nechtělo se mi. Vlastně tvrdit, že se mi nechtělo, bylo docela slabé slovo. Připadalo mi to jako zlý sen. Nikdo mě tam nečekal a stejně tak mě to s nikým nemohlo bavit. Docela jsem zalitoval, že jsem to dívce sliboval. Copak jsem si nemohl vymyslet něco lepšího? I přesto jsem ale zamířil ke své skříňce a z ní vyndal oblečení do tělocviku. Kdyby nebylo Ryoko, tak by byl dnešek dnem na houby. V tu chvíli však napadla daleko lepší věc. Nebyla sice úplně nejmoudřejší, ale to mi bylo celkem jedno. Cítil jsem se příšerně unaveně. V noci jsem se nevyspal a zápas před tím, tomu taky moc nepřidal. Vlastně kdybych nemusel do školy za Ryoko, nejspíš bych se z ní na hodinku nebo dvě ulil. Byl to ale nejlepší nápad, jaký jsem mohl v dané chvíli dostat. Slíbil jsem totiž dívce, že půjdu na trénink, což ale rozhodně neznamenalo celý trénink. Koneckonců stačilo přijít na polovinu tréninku, protože tak jsem tam nemusel trčet celou dobu a zároveň jsem si mohl na chvíli zdřímnout a říct Ryoko, že jsem tam byl.
S věcmi na tělocvik, jsem tak zamířil na střechu, na které jsem usnul do pěti minut. Bohužel jsem se vzbudil dvacet minut před koncem tréninku, což nebylo úplně ideální. Chtěl jsem dodržet alespoň polovinu. I přesto jsem ale zamířil do šatny, převlékl se a kývnutím pozdravil překvapeného trenéra.
"Dai-chan?" vypadlo z překvapené Satsuki, která stále seděla na lavičce a překvapeně na mě koukala. Dokonce i většina hráčů přestala trénovat a koukala. To bylo pěkně uhozené. Raději jsem si jich nevšímal a pozdravil svou kamarádku.
"Hoj, Satsuki." odpověděl jsem a podíval se na přítomné. Stále na mě civěli jako by spatřili ducha, jen Ryo vypadal docela spokojeně. Nejspíš proto, že se jim nemusel omlouvat za to, že mě nepřivedl, jak to prý měl ve zvyku.
"Nechápu, kam pořád koukáte! Máte trénovat!" zakřičel na přítomné Wakamatsu, kterého nejspíš štvalo, že všechna pozornost, je opět zaměřená na mě. Ať už to bylo jakkoliv, všichni se beze slov dali do trénování a já tak počkal na trenéra.
"Je dobře, že tě tady vidím." přivítal mě, což mi přišlo pěkně divné. Na druhou stranu se se mnou chtěl bavit, což znamenalo, že s nikým nebudu muset trénovat. "Teď trénujeme střílení na koš s nahrávkami. Adachi hraje sám, tak se k němu můžeš připojit." vyzval mě, což mi náladu lehce zkazilo. Nemohl jsem si ale myslet, že mě to na tréninku mine. Do konce naštěstí zbývala jen slabá čtvrthodinka, tak jsem přikývnul a vydal se k našemu rozehrávači. Který se na mě zeširoka usmál. Bylo na něm sice vidět, že se mnou moc hrát nechce, ale nejspíš se přemohl. Oplatil jsem mu tedy stejným úsměvem a počkal, až mi přihraje míč. Nebylo to sice bůhví co, ale na prváka to docela šlo. Potom jsem hrál ještě s několika klukama včetně Rya, který vypadal, že hraje tak na půl plynu. Asi ještě nebyl úplně ve formě. Trenér ho ale šetřil, i když mu mladík přirozeně tvrdil, že to dělat nemusí a já byl vlastně rád. Když jsem tak přemýšlel nad tím, zda dojdu včas na zítřejší zápas, můj pohled skončil u Rya a toho prváka, se kterým jsem hrál. Moje přítelkyně měla pravdu v tom, že jsem asi jednal dost egoisticky vůči ostatním. Ne, že by mě to bůhví jak štvalo, necítil jsem moc velikou vinu, ale nejspíš jsem měl svého vyděšeného nejistého spolužáka fakt rád, a proto jsem se rozhodl, že možná přijdu včas. S tím jsem nakonec relativně spokojený odešel domů.

Doma jsem si vzal z lednice oběd a nějaké jídlo, které zbylo od včerejší večeře. Byl jsem už fakt dost utahaný, takže jsem ho do sebe rychle naházel a šel si do pokoje lehnout. Tam jsem také v několika minutách usnul. Vzbudil mě až mobil, na který mi okolo desáté přišla zpráva od Satsuki. I když se mi to nechtělo číst, tak mě zpráva překvapila. Obvykle mi totiž dívka volala. SMS, která obsahovala jen dvě slova, mě však dokonale probrala. "Chodím s Tetsuem!" stálo tam a já na text šokovaně zíral. Nikdy by mě nenapadlo, že ho Satsuki sbalí. Tetstu nevypadal, že by o ni měl zájem, ale na druhou stranu ho třeba za tu dobu uhnala. Byla na to dost cílevědomá a vytrvalá. Nebo měl jen Tetsu slabou chvilku? Nechtěl jsem růžovovlasou kamarádku podceňovat, protože jsem jí vztah přál, ale mohla z toho být opravdu láska? V takové chvíli? I já totiž věděl o prohře Seirinu s Rakuzanem. Tetsu musel být dost v háji a já to vlastně docela chápal. Prohrát o polovinu bodů musí být docela masakr. Mně se to nikdy nestalo, ale i tak to musela být síla. Na druhou stranu bylo téměř jasné, že Rakuzan vyhraje. Akashi a jeho tým byl dost ve formě a navíc dělal mnohem míň chyb. Podle toho, co jsem slyšel, měli také místo třeťáka- Mayuzuimho docela dobrého týpka. Zato Seirin ztratil Kiyoshiho, který šel na jakousi operaci. Vlastně já už dost dlouho vymýšlel, jak Akashiho porazit, ale nedařilo se mi. Nejspíš to nevěděla ani Satsuki a její strategie, protože na tu Akashiho neměla ani ona. Vlastně… Až v tuhle chvíli mi došlo, co jsem Satsuki chtěl. Okamžitě jsem tedy vyťukal její číslo a doufal, že má čas. Obvykle ho totiž měla.
"Dai-chan? Chceš nám pogratulovat?" ozvalo se vzápětí, což mě vlastně vůbec nenapadlo. Holt asi únava.
"To taky, ale chtěl bych se zeptat, jestli se můžu na chvíli zastavit. Potřeboval bych pomoct s matikou." vysvětlil jsem jí. Nebylo to úplně nejzdvořilejší, ale byl jsem si jistý, že o svém bývalém spoluhráči a jejich vztahu toho ještě uslyším spoustu.
"No… já jsem u Tetsua." odpověděla dívka, což bylo dost na nic. Dokonce jsem si v první fázi lehce povzdechl, než mi došla podstata kamarádčiných slov. Ona byla u Tetsua doma? Dokonce ani já k němu moc nechodil, obvykle jsme se setkávali u nás nebo na hřišti. Že by… napadalo mě tolik prasáren, kolik jen bylo možné.
"No… to nebudu rušit. Pozdravuj ho." rychle jsem se s ní rozloučil. Co kdybych je náhodou rušil od toho? To by mi asi Tetsu nepoděkoval. Ostatně já bych ani mobil nebral. Myšlenky na hrátky v posteli jsem ale nakonec zahnal a vyťukal číslo na Rya. Byl momentálně jediná osoba, která mi s těmi debilními příklady mohla pomoct.
"Hoj, Ryo, nemáš…"
"Ahoj Aomine-kun. Ryo byl deska dost unavený tak mobil nechal v kuchyni a teď spí. Mám mu něco vyřídit?" zvedla telefon jeho máma. To mě dost překvapilo, protože já bych rozhodně mámě nedovolil, aby brala moje hovory. Ryovi ale spousta věcí zřejmě vůbec nevadila, tak jsem ženě jen odpověděl: "To není nutné, zeptám se ho ve škole," a zavěsil. Dneska jsem tak zůstal odkázaný na své chabé znalosti. Otevřel jsem tedy učebnici a zadíval se na nějaké vzorové příklady. Byl to dost divný pocit, protože si nepamatuju, že bych to někdy udělal, ale všechno bylo jednou poprvé a dneska navíc nutné, protože ani matikář se mnou příště nemusel mít trpělivost.
Bohužel se mi po hodině ty vzorečky a poučky a další kraviny tak pletly, že jsem u nich usnul.


Tak jo Ao se fakt začal snažit, tedy se o to pokouší... jak dlouho mu to ale vydrží?




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama