Jednoduchá biologie - 51

19. srpna 2017 v 10:00 | Pariah |  Jednoduchá biologie
Je tu pokračko a čas na to, aby Aomine napravil, co má... povede se mu to?


Do školy jsem nakonec dorazil téměř se zvoněním, což bylo vlastně dobře.Vůbec jsem netušil, jak bych se měl k Ryoko chovat nebo zda bych ji měl pozdravit polibkem na tvář. Dost možná už o to nestála a kdo ví, zda by to před třídou ocenila. Mně to bylo vcelku jedno, ale dívka byla mnohem stydlivější. Raději jsem se proto posadil do své lavice a počkal, než přijde učitel. Ne, že bych věděl, jaký máme předmět, učebnice na Ryově stole mi to naštěstí řekla. Alespoň jedna dobrá zpráva. Skutečnost, že přišel do školy, znamenala, že se už cítí lépe a může tedy brzo hrát. S tím jsem nakonec většinu hodiny prospal, což bylo nejspíš i dobře, protože to bylo mnohem lepší než nevyspat se vůbec. Nijak odpočatěji jsem se sice necítil, ale měl jsem ještě pět minut na to, abych si promyslel, jak se budu chovat ke své dívce a co jí vlastně povím. Na tohle řečnění jsem vážně moc nebyl, takže jsem se po zazvonění raději otočil k Ryovi a zeptal se: "Už jsi v pohodě?"
"Hai." pípnul mladík a následně spustil vlnu omluv: "Omlouvám se Aomine-kun, že jsem nemohl hrát, omlouvám se, že jsem hrál s Generací neuváženě dlouho, omlouvám se, že jsem…"
"To je v pohodě, Ryo." přerušil jsem ho a lehce se zastyděl. Místo toho, abych šel za přítelkyní, jsem srabácky využil kamaráda. Vstal jsem tedy a vydal se za Ryoko.
"Ahoj, mohl bych s tebou na chvíli mluvit?" zeptal jsem se v naději, že všechno ostatní vymyslím ve chvíli, kdy mi dívka odpoví. Dívka bohužel jen přikývla a tak mi nezbylo nic jiného než vymyslet něco spontánně. "Já…" začal jsem, ale nějak jsem netušil co říct. Kdybych mohl, okamžitě bych řekl, co by si přála slyšet, já to však vůbec nevěděl. "Já bych nerad, aby sis… to je fuk. Prostě ti chci říct, že budu chodit na tréninky a vždycky tě z každé schůzky budu doprovázet, jestli chceš." vysoukal jsem ze sebe, poměrně nesrozumitelnou větu. Ryoko to naštěstí pochopila a po chvíli zamyšlení, které se mi zdálo, jako věčnost prohlásila: "Doprovod zní fajn, a pokud jde o ty tréninky, tak to už nechci řešit. Není to moje věc a já se kvůli tomu nechci hádat." To byla asi ta nejlepší věc, jakou jsem mohl slyšet, proto jsem okamžitě řekl: "Mám tě tak moc rád," a následně dívku lehce políbil na ústa. V tu chvíli jsem vůbec neřešil, zda nás někdo vidí, jednoduše jsem to tak cítil a chtěl jí to ukázat. Hnědovláska se naštěstí usmála, takže jí pusa nejspíš nevadila a vzápětí dodala: "To ale neznamená, že bych souhlasila s tím, jak se chováš ke svému týmu, jasné?"
"Už jsem říkal, že tam budu chodit." zopakoval jsem jí a zeptal se: "Nevypaříme se do začátku hodiny?" Několik spolužáků si nás totiž docela zvědavě prohlíželo a já netoužil po tom, dělat jim zábavnou opici.
"Myslíš na ty zbývající tři minuty?" zeptala se dívka, která se podívala na své hodinky.
"To asi už ne." dal jsem jí za pravdu a povzdechnul si. Stále jsem vnímal několik pohledů svých spolužáků, což mi stále trochu překáželo. Na druhou stranu to dívce zřejmě nijak nevadilo, tak jsem to nechal být. Alespoň už všichni věděli, že je Ryoko zadaná. Opět jsem se k ní tedy sklonil a svým čelem se dotknul toho jejího. "Druhou přestávku mi ale nedáš košem, viď?" zašeptal jsem s úsměvem.
"To záleží na tom, jestli máš úkol do fyziky." usmála se na mě dívka a já tak nějak podvědomě tušil, že ví, že nic jako úkol do fyziky jsem v životě neměl.
"Stihnu oboje, pokud mi půjčíš sešit." mrknul jsem na ni. Nebyla to sice dobrá vizitka, ale když už mi to připomenula, bylo třeba si úkol dodělat.
"Ale je to jen protentokrát." podotkla dívka, které se to nejspíš líbilo míň, než jsem si myslel a vytáhla z tašky sešit. Asi nebyl nejlepší nápad, jí tohle nabízet. Na druhou stranu jsem měl stále Rya, takže jsem byl rozhodnutý, se jí už nikdy víc neptat. Vzal jsem si proto její sešit, a jelikož zazvonilo, se slovem: "Děkuju," jsem zamířil i se sešitem do své lavice.
Následující hodina proběhla vcelku dobře, a já si v ní dokonce stihnul opsat všechny příklady, které jsme měli ve fyzice vypočítat. Skutečnost, že to byla hodina zeměpisu, jsem nijak neřešil. Vlastně jsem dost dobře netušil, co probíráme. Fyzikář si za rozdíl od zeměpisářky na úlohách docela zakládal a tak bylo lepší si tu úlohu udělat. Ostatně zase tak složité to asi nebylo, ale sám bych na to v životě nepřišel. Ne že bych si pamatoval nějaký vzoreček, ale nijak mě to netrápilo. Vždycky mi stačilo E. Ryoko byla vlastně první dívka kromě Satsuki, která mi sešit půjčila. Musím uznat, že vypadal naprosto ukázkově. A to jsem si myslel, že na Ryovu úpravu nikdo nemá. Dívka měla všechno barevně podtrhané a hezky čitelné. Já byl v tomhle naprosto marný. Ihned po zeměpisu, jsem však školu hodil za hlavu a s dívčiným sešitem se vydal za dívkou. K mému, překvapení se většina holek dívala na ni, a dožadovala se nějakých informací, nejspíš týkajících se našeho vztahu. "Slepice." pomyslel jsem si v duchu.
"Půjdeme na chodbu?" zeptal jsem se po chvíli dívky, ve snaze ušetřit ji mnoha otravných otázek. Moc spokojeně se netvářila. Ještě štěstí, že mě se nikdo neptal.
"A neměl by sis rovnou vzít věci?" zeptala se mě Ryoko, když jsem jí vracel sešit. Teprve až teď mi došlo, že na další hodinu jsme v jiné učebně.
"Všechno co potřebuju, mám u sebe, ale jestli chceš, tak si je vezmu." usmál jsem se na ni a neodpustil jsem si ji alespoň chytit za ruku. Na polibek se na nás stále dívalo hodně spolužaček, takže by se to Ryoko asi nelíbilo.
"To by bylo fajn." podotkla dívka a já tady šel ke svému místu, vzal tašku a opět jsem zamířil k ní. To už ji ale opět začaly vyslýchat spolužačky a zahrnovaly dívku dost dotěrnými otázkami.
"A jak líbá?" uslyšel jsem vedle sebe další otázku, která mě docela překvapila. To vážně holky takhle hodnotily? "Je i v soukromí takový jako při zápasech?" uslyšel jsem další otázku, která se mi líbila snad ještě míň. Naštěstí ani na jednu Ryoko neodpověděla.
"V soukromí nikoho košem neprohazuju." odpověděl jsem dostatečně hlasitě, aby si mě všimly. Následně jsem vzal dívku za ruku a rychle ji odtáhnul ze třídy pryč.
"Díky za záchranu." usmála se na mě hnědovláska a já byl rád, že jsem jí to půjčení sešitu mohl nějak vynahradit.
"Za málo." usmál jsem se na ni a lehce ji políbil. K učebně fyziky se mi popravdě moc nechtělo a tak jsem zval dívku za ruku a zamířil k šatnám, kde teď téměř nikdo nebyl. Ryoko jsem zavedl až ke svojí skříňce, která byla úplně vzadu, přitisknul ji k ní a pořádně políbil. Najednou jsem měl strašlivou chuť vynahradit si včerejšek a konečně oslavit své vítězství. Ryoko se to nejspíš líbilo, protože mi dala ruce kolem krku a asi si to i docela užívala. Nejspíš jsem tedy líbat uměl. Takhle bych klidně pokračoval i déle, ale bohužel nás přerušil zvonek, jasně ohlašující začátek hodiny. Vůbec jsem nechápal, jak mohlo deset minut tak rychle utéct.
"To snad ne." vypadlo z dívky vyděšeně. Nejspíš se bála, že přijdeme pozdě. Mně to až tolik nevadilo, ale raději jsem se ji pokusil uklidnit.
"Neboj, fyzikář má kabinet úplně nahoře, budeme tam rychleji než on." ujistil jsem ji a společně s ní jsem se rozběhl po schodech k naší třídě. Nakonec jsme to stihli a já se spokojeně svalil k sobě do lavice. To utíkání mě pořádně unavilo, ale na to, abych zase usnul, jsem měl plnou hlavu Ryoko. Mohl bych ji i příští přestávku zavést k šatnám? Tolik jsem toužil po tom se s ní líbat a nejen to. Její zadeček byl tak krásný nemluvě o prsou. Na to bychom ale museli být aspoň u měn doma. Podobným způsobem jsem tedy přemýšlel ještě celou hodinu, dokud mě na jejím konci učitel nevyvolal, abych přečetl nějaký fyzikální zákon. Jen taktak jsem se zorientoval, kde zhruba jsme, a poučku jsem přečetl. Učitel vypadal spokojeně a já se tak zase vrátil k myšlenkám na naši líbačku a dalším, mnohem odvážnějším věcem. Vyrušil mě až zvonek, který říkal, že bych se měl zvednout a jít. To bych však nemohl mít takovou bouli v kalhotách.
"Víš, že jsme ještě pořád neodevzdali náš projekt do biologie?" zeptala se mě Ryoko, která za mnou mezitím přišla. Bylo to docela štěstí, protože vstávat se mi teď opravdu nechtělo a rozhovor o biologii, kterou jsem moc nemusel, byl vhodný k tomu, abych se dostatečně uklidnil.
"No a chceš ho dnes odevzdat?" zeptal jsem se. Bylo mi vlastně jedno, kdy ho odevzdáme, tohle záleželo čistě na ní.
"Nemám ho sebou." odpověděla dívka. To znamenalo, že budeme muset počkat. S pokrčením ramen jsem proto prohlásil: "Tak příště." Ani tahle skutečnost mě nijak netrápila, navíc byl projekt hotový. Nemělo cenu se tím nějak trápit.
"Takže ve čtvrtek." osvětlila mi dívka a já si neodpustil otázku: "Co se ti vlastně na té biologii tolik líbí?"
"No asi, že popisuje věci, které jsou všude kolem nás. Nejsou to jen nějaká čísla nebo vzorce, ale živé věci, které potkáš každý den, tak je fajn jim rozumět." prohlásila Ryoko po krátkém zamyšlení. Vlastně musím uznat, že to řekla hezky, ale já dával přednost jinému typu biologie. I tak jsem jí ale věnoval úsměv a zkonstatoval: "I já mám rád jistou část biologie."
Následně jsem ji na vysvětlení znovu vášnivě políbil. Tentokrát jsem si to mohl dovolit i v této místnosti, protože všichni naši spolužáci byli pryč.
"No i takhle část je fajn." souhlasila dívka a zamířila ven. Nejraději bych ji ještě chvíli líbal nebo alespoň držel, ale i já jsem musel uznat, že je to nejlepší řešení. Za prvé, bychom to nemuseli stihnout na další hodinu a zároveň by se můj rozkrok mohl opět nepříjemně projevit. Raději jsem tedy dívku následoval do naší třídy, kde jsme měli hodinu biologie.
Ta naštěstí utekla docela rychle a učitelka po mně nic nechtěla. Jen několik spolužáků včetně Rya už odevzdalo své projekty. V tu chvíli mě bylo líto, že jsem tu s sebou neměl své materiály. Možná je hnědovláska chtěla odevzdat už teď. Byla ostatně vcelku snaživá. Na druhou stranu nebyl poslední termín, proto jsem to nakonec pustil z hlavy a zamířil za svou holkou. Bylo zvláštní s někým chodit. Obvykle jsem totiž trávil přestávky s Ryem nebo sám.
"Máš dneska čas?" zeptal jsem se zvědavě.
"Až večer." odpověděla dívka, což jsem moc neocenil. Popravdě jsem byl už hodně unavený, a pokud jsem plánoval jít na trénink, znamenalo to, že večer usnu.
"Škoda." zkonstatoval jsem. Nejraději bych ji už nepouštěl. Nebylo ale zbytí, proto jsem se zeptal: "No a přijdeš zítra kolem půl osmé? Že bychom napravili ten park?"
"Myslíš do toho parku?" chtěla upřesnit Ryoko a já tedy přikývl. Pak jsem však dodal: "Můžeme se ale potkat zase u školy nebo někde u vašeho domu."
"Myslím, že je to jedno. Klidně v tom parku." navrhla Ryoko. To už ale zazvonilo na hodinu, takže jsem se s přikývnutím odebral na své místo s nadějí, že nebyl žádný úkol.


Mimochodem máte rádi procházky v parku? Já je zbožňuju a teď nemyslím jen rande Úžasný



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama