Jednoduchá biologie - 50

12. srpna 2017 v 10:00 | Pariah |  Jednoduchá biologie
Tento díl je sice trochu kratší, ale snad se bude i tak libit Mrkající


Bylo to divné, možná víc než jen divné. Takhle jsme se rozloučit neměli, ale copak jsem mohl zůstat stát a říct, že jsem si svůj odchod rozmyslel. Vlastně vůbec nevím, proč mě napadlo odcházet. Nikdy jsem neutíkal. Obvykle sem neřešitelné situace řešil ručně a stručně. Jenže co se dalo dělat v parku s dívkou, která mi stále předhazovala mého kamaráda? Ano, Kise byl sice stále můj kamarád, ale najednou jsem se na něj v hloubi duše šíleně zlobil. Kdyby dneska nebylo jeho, nejspíš bychom si užívali procházku nebo bychom zašli někam jinam, třeba na večeři. To díky němu se to všechno pokazilo. Kdyby Ryoko neupozornil na skutečnost, že nechodím na tréninky, nebo na další věci, o kterých jsem možná ani nevěděl… Id*ot jeden! A já jsem byl druhý. Kdybych třeba řekl, že chci změnit téma, mohli bychom ještě spokojeně sedět v parku. Jenže já nikdy na promýšlení nebyl. Obvykle jsem říkal první věc, která mě napadla, nikdy jsem nic nepromýšlel. A právě to byla ta chyba. Hnědovláska to asi nemyslela zle, jen toho bylo na mě trochu moc. Ty její připomínky… Nemyslím, že by byly nějak zlé, ale bylo příliš brzy na to, abych s ní probíral basketbal a svou spolupráci s týmem. Na tohle jsem nikdy nebyl. Vždycky jsem raději hrál za sebe a trenéři i ostatní hráči mě vlastně nechávali. A já si na to zvykl. Bylo to logické, snazší. Hrát za sebe mělo své výhody. Vyhovovalo mi být nezávislý, rozhodovat o všem sám, v mé pozici to navíc nijak nepřekáželo. Tohle byla moje hra. Naprosto spontánní, rychlá, šílená a jen moje. Nejspíš i docela fungovala, ale byl jsem to jen já… před tou pomyslnou bránou naproti Tetsua, jsem stál jen já. Jak šíleně mě to posledního půl roku štvalo. Dokonce jsem se několik zápasů snažil o spolupráci, ale tým to nevěděl. Nejspíš si toho ani nevšiml, vážně mi to moc nešlo. Možná jsem se jen doopravdy nesnažil. Je jiné, když spolu hraje tým jen tak a když musí spolupracovat při zápase. Také závisí na protihráči. Neuměl jsem se snažit jen tak, potřeboval jsem důvod.
Ryoko. Možná byla tím důvodem, abych se pokusil to změnit. Nebyl jsem si ovšem jistý, zda to přinese nějaký užitek. Nedokázal jsem si ani na minutu představit, že bych šel na trénink, natož, abych tam zůstal. Raději jsem to hodil za hlavu a doma jsem si zapnul počítač. Ostatně jsem na tuhle záležitost myslel celou cestu domů. Čím víc jsem nad ní přemýšlel, tím víc mě ale štvala. Vlastně jsem zdrhnul jak malý kluk. Bylo to sice pohodlnější, ale co si teď o mně mohla dívka myslet? I když nevypadala, že by se tím nějak trápila, něco na tom nebylo v pořádku.
"Už jsi doma, Daiki?" přerušila tok mých myšlenek máma, když uslyšela bouchnutí dveří. Ta byla dnes jedna z mála těch, co věděli, kdy opravdu začíná zápas. "Vyhráli jste?" uslyšel jsem další otázku. Obvykle bych odpověděl, že ano nebo něco podobného, ale dnešní slovný zásobu jsem zúžil na krátké: "Hm," společně s přikývnutím a zamířil jsem do svého pokoje. Tam jsem sebou plácnul na postel a na chvíli zavřel oči. Opět jsem si vzpomněl na basket a na ten okamžik, kdy jsem poprvé uviděl Kiseho bavit se s mojí holkou. Vypadali spokojeně, tak jako by patřili k sobě. Nevím, zda mi to víc vadilo, než mrzelo. Nic z toho jsem však nehodlal dopustit. Kise nemohl být lepší než já, usmyslel jsem si. Bohužel jsem dost dobře nevěděl, jak toho docílit. Jediné, co mě napadlo, byla skutečnost, že bych měl začít chodit na tréninky. To se mi sice nechtělo, ale pokud by to znamenalo, že by byla Ryoko spokojenější, byl jsem ochotný to vydržet. Dokonce jsem byl ochotný hrát i s prvákama, nebo je k tomu přinutit. Bylo to fuk.
S tím jsem si také lehnul večer do postele. Nic podobného jako spánek se však ne a ne dostavit. Pořád jsem měl před očima Ryoko. Něco mi říkalo, že naše první rande nebylo třesně takové, jak by si představovala a já už to nemohl změnit. Možná se na mě stále zlobila, že jsem ji pozval jen na půlku hry nebo proto, že jsem hru neodehrál celou. Kdybych věděl, že by to mohl být takový problém, nejspíš bych to i udělal, ale komu by se chtělo, když chodit včas nebylo potřeba?
Přál jsem si vrátit všechno o několik hodin zpátky. To bych nejspíš dívce koupil kytku a n zápas přišel mnohem dřív. Nejspíš bychom vyhráli s větším bodovým rozdílem a já bych se necítil tak unaveně. Možná by mi pak nevyčetla tolik věcí a nemluvila s Kisem. Co když se jí teď líbil mnohem víc než já? Proč by jinak tak klidně souhlasila s tím, abych z parku odešel? Tahle myšlenka se se mnou táhla ještě několik hodin a já tak s každou další minutou sebe přesvědčoval, že jsem mnohem lepší a zajímavější než můj bývalý spoluhráč z Teiko. Celou dobu mě ovšem napadalo soustu dalších slov, z nichž to nejčastější bylo "rozchod". V parku mi vyčetla tolik věcí, že to dávalo smysl. I když jsem sebe neustále ujišťoval, že se se mnou po dnešku neplánuje rozejít nebo že se lidi nerozchází po dnu vztahu, nedokázal jsem tomu plně uvěřit. Celou noc jsem nakonec strávil u počítače, na kterém jsem rozjel jednu za starších her, o kterých jsem doufal, že mi pomůžou se nějak odreagovat. Nakonec to skutečně pomohlo. Bohužel až ve chvíli, kdy byl čas vstát a jít do školy.
Daiki to měl těžké, ale nemohl si za to čásečně sám? Myslíte, že se bojí oprávněně, nebo to ještě v pohodě vyžehlí? Co byste mu řekli vy?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama