Jednoduchá biologie - 49

5. srpna 2017 v 10:00 | Pariah |  Jednoduchá biologie
Tak to vypadá, že Daiki dostane vynadáno... no snad to nebude moc...


Když jsem vyšel ze šatny, rozhlédl jsem se kolem sebe, ale dívku jsem před dveřmi neviděl. Tato skutečnost mě dost znepokojila. Vlastně natolik, že jsem začal přemýšlet nad tím, zda hnědovláska neodešla s Kisem. Moje představy naštěstí Ryoko rychle vyvrátila svým milým úsměvem, který mi věnovala hned, jakmile mě uviděla. Nejspíš se k šatnám styděla a tak zůstala stát kousek dál.
"Konečně." prohlásil jsem a dlouze ji políbil. I když to bylo asi přehnané, po její blízkosti se mi vcelku stýskalo. Nevím, co bych dělal, kdybych ji uviděl odcházet s Kisem. Myslím, že bych ho zbil nebo něco tomu podobného.
"Gratuluji k vítězství." řekla dívka a já měl chuť ji chytit a pořádně s ní zatočit. Ne ani tak kvůli výhře, ale skutečnosti, že neodešla s Kisem.
"To bylo v pohodě." prohlásil jsem se sebevědomým klidem a zeptal se: "Kam půjdeme slavit?"
"Co kdybychom se prostě prošli?" navrhla dívka a následně zkonstatovala: "Možná pak na něco narazíme." To byl vcelku fajn nápad, i když bych se s ní nejraději muchloval v nějakém temném koutě. Procházka byla ale taky fajn.
"Potom bych to vzal směrem k parku, co ty na to?" navrhnul jsem a vydal se s dívkou k východu.
"Dobře." souhlasila Ryoko a já se zaradoval. Park byl mnohem diskrétnější místo než sportovní stadion. Bohužel jsme hned u východu narazili na Kiseho s jeho týmem, což se mi ani trochu nelíbilo.
"Ahojte." pozdravil nás mladík s tím svým veselým pohledem a já si v tu chvíli přitáhnul hnědovlásku těsněji k sobě a vzal ji kolem pasu. Bylo nejlepší, aby se skutečnost, že spolu chodíme, dozvěděl co nejdřív.
"Zdar Kise. Už jsem ti říkal, že chodím s Ryoko?" pozdravil jsem ho společně s otázkou.
"Neříkal." zakroutil mladík hlavou a následně dodal: "Ale je to moc dobrá zpráva. Přeju vám to." Nebyl jsem si sice jistý, zda je jeho odpověď upřímná, ale když to teď věděl, doufal jsem, že dá mojí Ryoko pokoj. Pro jistotu jsem však trochu výhružně prohlásil: "Tak už to víš," a svou hnědovlásku lehce políbil na tvář.
"No myslím, že vás nechám." zkonstatoval Kise, což bylo jedině dobře. O to, aby tu křenil, jsem opravdu nestál a vlastně jsem byl rád, že si polibek, který jsem dívce dal, vyložil tímto způsobem. Když pak ještě dodal: "Čeká na mě tým. Jdeme oslavit výhru," spokojeně jsem se usmál.
"Měj se." rozloučil jsem se s ním a společně s Ryoko se vydal ven z budovy.
"Užij si to." stihla mu ještě popřát dívka, ale nejsem si jistý, zda to slyšel. Na druhou stranu mi to bylo jedno. Raději jsem se kochal procházkou a kočkou po svém boku. Co víc si přát po vítězném zápase?
"Daiki?" oslovila mě dívka hned, jakmile jsme vstoupili do parku. Líbil se mi způsob, jakým se mnou mluvila, a ještě víc se mi líbilo, když mi říkala jménem.
"Copak?" zeptal jsem se trochu překvapeně. Připadala mi trochu vážná, ale možná se mi to jen zdálo.
"Chtěla jsem se zeptat, proč jsi přišel na zápas pozdě." otázala se Ryoko a já jen pokrčil rameny. Neměl jsem k tomu žádný speciální důvod, pouze mi to přišlo jako nuda.
"Protože mě tam nebylo potřeba a já bych se nudil." prohlásil jsem tedy zamyšleně. Nebyl důvod tam chodit, ale vypadalo to, že dívce to vadí.
"Vždyť oni tě potřebovali." namítla hnědovláska trochu zklamaně. Nejspíš čekala, že ji pozvu na celý zápas.
"Ale jen na půlku zápasu a na tu jsem přišel. Kdybych tam byl od první čtvrtiny, nebyla by to zábava." odpověděl jsem, i když mi něco říkalo, že tohle nejspíš dívka nepochopí.

"A oni věděli, kdy přesně přijdeš?" zeptala se mě dívka trochu rozmrzele. Nejspíš se jí moje řešení stále moc nelíbilo.
"Satsuki jsem to říkal, když volala." přiznal jsem tedy a zkoumavě se na Ryoko zadíval. Zlobila se na mě za to?
"Takže se to dozvěděli jen chvíli před zápasem?" zahrnula mě další otázkou, na kterou jsem nechtěl raději odpovídat. Místo toho jsem se zeptal: "Zlobíš se, že jsem ti to neřekl?"
"Ne, zlobím se, že jsi jim to udělal. Jsou přece tvůj tým, vidíte se každý den na tréninku." vyletělo z ní, a když jsem neodpovídal ještě, dodala: "Nebo nechodíš ani na ně?"
"Nechodím." prohlásil jsem. Nemělo cenu to nějak tajit, Ryoko by se to stejně časem dozvěděla, takže bylo nejspíš lepší, aby to věděla už teď, i když to znamenalo, že bude naštvaná fakt hodně.
Dívka se chvíli tvářila trochu zamyšleně, než naštvaně prohlásila: "Už chápu, proč jsi se mnou tak ochotně jen na tu chatu. Chtěl ses vyhnout soustředění co? Byla jsem pro tebe dokonalá výmluva."
"Nevím, jestli bych jel na soustředění. Měl jsem domácí vězení." odpověděl jsem, i když jsem si byl jistý, že by mě táta pustil. Dívka se však vůbec netvářila šťastně a já dostal strach, že kdybych jí řekl, že je to opravdu tak, rozešla by se se mnou. Proto jsem okamžitě dodal: "Ale jsem moc rád, že jsem s tebou jel. Byly to moje nejkrásnější prázdniny."
"Proč na ty tréninky nechodíš?" pokračovala dívka s výslechem, který se mi ani trošku nelíbil. Navíc jsem vůbec netušil, jak se o tom dozvěděla? Kdybych ale potkal toho, kdo jí to řekl, dal bych mu pěstí. Tyhle věci bych dívce říkal raději postupně.
"Protože bych si nezahrál. Obvykle chodím hrávat s Kagamim a Tetsuem nebo s kýmkoliv z generace. Nemá smysl hrát s někým, koho vždycky porazíš nebo tím, kdo to dopředu vzdá." odpověděl jsem a přemýšlel jak tuhle situaci zachránit. Ubíralo se to směrem, který se mi ani trochu nelíbil.
"Takže ti na spoluhráčích nezáleží?" zeptala se, což jsem dost dobře nepochopil. Chtěla snad vědět, jestli je mám rád? To bylo docela rozdílné. Třeba Wakamatsa jsem občas nesnášel, ale Ryo byl můj kámoš.
"Jak to myslíš?" otázal jsem se opatrně. Dívka se tedy pohodlně posadila na lavičku a tak jsem to po ní zopakoval.
"Když jsme přišli, tak tvůj tým prohrával o dvacet pět bodů. Neměli tebe a neměli ani Sakuraie-kun a jsem si jistá, že každý inkasovaný koš pro ně byl příšerný. Nejen pro hráče na hřišti, ale i pro ty na lavičce, protože byli tak bezmocní. Vezmi si třeba Sakuraie-kun. Nemohl hrát a určitě si hodně z těch košů vyčítal a myslel si, že zklamal tým a je to kvůli němu. Všichni z nich věděli, že pokud nepřijdeš, tak s tím nic neudělají. Že nemůžou vyhrát. Nejspíš hráli jen ve snaze udržet rozdíl co nejmenší, než je milostivě přijdeš zachránit. A ani si nemohli být jistí, jestli vůbec přijdeš. To je ti jedno, jak se cítili?" otázala se a já se trochu zastyděl. Ne, kvůli svým spoluhráčům, ale kvůli Ryovi a Satsuki. Popravdě jsem si byl jistý, že ostatním na mně nezáleží, což bylo vzájemné.
"Satsuki mě zná. Ví, že bych je v tom nenechal a ví to i trenér. Mám s ním dohodu. Můžu si dělat, co chci, dokud budu vyhrávat. Zbytek je mu ukradený." odpověděl jsem a pak se dívky zeptal: "Myslíš si, že jim nějak záleží na mně?"
"Já je neznám, takže to nemůžu vědět. Určitě jsi důležitá součást týmu, takže v tomhle ohledu asi ano. Ty ale nechodíš na tréninky a z mého úhlu pohledu tím říkáš, že ti na nich nezáleží a nestojí ti za to. Judo možná není týmový sport, takže to není totéž, ale trénujeme spolu. Navzájem se od sebe učíme a podporujeme se. Kdyby ti silnější netrénovali s těmi slabšími a nepomáhali jim, tak jak se potom mají ti slabší zlepšit? Pro prváky, které máš v týmu, jsi přece senpai, měl bys jim pomáhat a ne jim dávat najevo, že jim nestojíš ani za to, abys přišel včas na zápas, nebo se objevil na tréninku." odpověděla dívka a já si byl jistý, že mě právě za mé chování odsoudila. Což mi bylo skutečně líto. Ryoko však pokračovala: "Nedal jsi jim šanci, ale kdyby jo, tak by tě možná překvapili. Možná nejsou tak dobří jako ty, ale to přece neznamená, že nemůžete být přátelé. Nemůžeš přece hrát basket sám. Jsi tady, na Interhigh, i díky nim, nejen oni díky tobě." Dívčina poslední slova mě dostala. Měla pravdu a nejspíš ani nevěděla jakou. Nebylo možné hrát jen za sebe a já to díku Tetsuovi a Kagamimu moc dobře věděl. Ani tak jsem ale bránu do skutečné zóny nikdy neotevřel. Nedokázal jsem to. Stejně tak jako jsem nedokázal spoustu věcí, které mi dívka vytkla. Například jsem zkoušel Tetsua něco naučit, ale nepovedlo se to. Nakonec to musel zvládnout sám. Copak bylo možné, abych mohl pomoct nějakému prvákovi, když jsem to nedokázal u vlastního kamaráda? Ostatně ti vylekaní kluci by se mnou dobrovolně nikdy nehráli a ti starší? Wakamatsu na mě sice musel spoléhat, ale nevěřil mi. Už od prváku mě nesnášel a nejspíš to bylo vzájemné. Jediný s kým jsem vycházel, byl Ryo. Copak by tohle ale Ryoko pochopila? Jednou jsem dokonce slyšel svého spolužáka, jak někomu říkal, že odešel z týmu proto, že si připadal oproti mně k ničemu. Nejspíš i byl, ale štvalo mě, že jsem byl tím důvodem.
"Pokud chceš, abych chodil na tréninky, tak to udělám." odpověděl jsem a vstal. Tohle téma jsem už nechtěl rozebírat. Pokud by to měl být důvod k rozchodu, raději jsem se hodlal podřídit.
"Nechci, abys na ně chodil jen kvůli mně, ale kvůli sobě a týmu." řekla hnědovláska trochu váhavě. Nejspíš se jí moje odpověď dotkla, což mě mrzelo ještě víc. A přitom jsem se pokoušel volit větu, která je nejvhodnější. Mluvení mi asi fakt nešlo.
"Ryoko," vzal jsem ji za ruku a pokusil se o úsměv: "Já vím, že basket je o týmu, a vím to už nějakou chvíli, ale jsou tu věci, které nejsou možné."
"Třeba?" zeptala se dívka a já si v duchu povzdechnul. O těchto věcech jsem neuměl moc mluvit. Nejspíš jsem ale neměl na výběr.
"Nemůžu učit cizí hráče, když nedokážu učit ani své přátele. Navíc nemůžu učit lidi, kteří by se mnou hráli, jen kdybych je přinutil, a už vůbec nemůžu učit něco, co je jen o talentu."
"Dneska jsi to ale dělal." odpověděla dívka, což mě dost překvapilo. Jak to myslela?
"Co tím chceš říct?" zeptal jsem se. Já jsem rozhodně nikoho nic nenaučil.
"Víš, proč si za mnou Kise-kun přišel sednout na tribunu?" otázala se Ryoko. Kise zrovna nebyl téma které bych, chtěl probírat. Navíc mi právě došlo, že to on řekl mojí holce o tom, že nechodím na tréninky.
"Mám to chtít vědět?" zeptal jsem se trochu odměřeně. Dneska mě ta osoba vážně štvala na nejvyšší úrovni.
"Řekl mi, že se přišel učit." odpověděla dívka a já sklonil hlavu. Nevěděl jsem, zda je to tím, že jsem nechtěl, aby viděla, jaký mám vztek, nebo zda mě tolik štve skutečnost, že mi dala za příklad právě jeho. Hnědovláska však pokračovala: "Vím, že u něj je to trochu speciální, ale není jediný, kdo se učí tím, že něco odkouká. Sama jsem se takhle naučila pár věcí v judu. Chci tím říct, že nemusíš dělat nic speciálního, abys pomohl prvákům se zlepšit. Musíš jim jen dát šanci a oni se sami naučí spoustu věcí. Například kam ti mají přihrát. Nemůžeš přece čekat, že v tom bude váš rozehrávač dobrý, když jste spolu strávili jen minimum času."
Na tohle se nadalo nic říct a já vlastně nechtěl nic říkat. Doufal jsem, že se budeme líbat v parku a ne řešit Kiseho a jeho způsoby učení se. Vlastně jsem teď absolutně nechápal, proč tu se mnou dívka vůbec je. A skutečnost že se teď v podstatě přirovnala ke Kisemu?!
"Chceš, abych tě doprovodil?" zeptal jsem se. Na další povídání jsem nějak neměl nervy.
"Cože?" vypadalo z dívky překvapeně a já se opět trochu zastyděl. Nejspíš jsem to pěkně přehnal. Nebyl jsem ale typ, co by nad tím nějak dlouho přemýšlel nad tím, co povím.
"Jsem unavený a myslím, že bych raději šel domů." prohlásil jsem, tak klidně, jak mi to moje momentální nálada dovolovala.
"Dobře." přikývla Ryoko a usmála se. Tohle ale nebyl ten šťastný úsměv, který jsem znal, když ale pak dodala: "Tak běž, uvidíme se jindy," trochu jsem si oddechl. Její hlas zněl docela klidně, takže nejspíš nebyl důvod dělat si starosti.
"Tak jindy." zopakoval jsem a políbil ji na ústa. Po té jsem odešel.



Už jste někdy přišli pozdě na zápas nebo zkoušku, test nebo něco důležitého? Byla to vaše chyba? Jak se tvářili ostatní?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hentai no Kame Hentai no Kame | 7. srpna 2017 v 18:14 | Reagovat

Konečne mu to nandala, ako správna ženská (joke). Bohužiaľ Aomine, vzťahy nie sú len o bozkávaní :-P

2 Pariah Pariah | Web | 7. srpna 2017 v 20:35 | Reagovat

[1]: Souhlasím Daiki si to zasloužil :D... no jen Dai-chan je spíš takový "fyzický" typ :D :-p

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama