Jednoduchá biologie - 41

10. června 2017 v 10:00 | Pariah |  Jednoduchá biologie
Tak jak dopadlo pozvání pro Nakaharu? Co myslíte? S vyplazeným jazykem


"Omlouvám se, že tě vyrušuju, Aomine-kun." přišel za mnou po vyučování docela vyplašený Ryo a já se nepříjemně ošil. Znamenalo to snad, že Nakahara jeho pozvání odmítla? Nebo to znamenalo, že se jen mladík špatně zeptal? Ať už to bylo jakkoliv, nedokázal jsem čekat, než mi to řekne on sám, proto jsem přerušil další dávku omluv a hlasitě se zeptal: "Takže nepřijde?" Naštěstí jsem mezi další vlnou omluv zachytil i skutečnost, že přijde, což znamenalo, že je všechno v nejlepším pořádku. I když jsem tak trochu nechápal, proč se mi stále mladík omlouvá, bylo to vlastně jedno.
"Dík, Ryo." usmál jsem se a poplácal ho po rameni. Jeho zděšení nejspíš nemělo co dělat s pozváním, ale pravděpodobně se školou nebo podobnými věcmi, kterými jsem se já momentálně vůbec nezabýval. Jen stěží jsem před mladíkem skrýval radost, kterou jsem měl ze skutečnosti, že dívka na moji oslavu přijde.
"Aomine-kun, sumimasen, ale měli bychom jít na trénink." špitl po chvíli Ryo a já se lehce zamračil. I když se mě kamarád občas zeptal, vždycky jsem odpověděl stejně: "Hm… Třeba někdy jindy." Copak mělo smysl na ně chodit? Nechápu, že mu to za tu dobu ještě nedošlo. "Měj se Ryo." rozloučil jsem se tedy s mladíkem a spokojeně zamířil domů. Nic a nikdo by mě nepřinutil jít na trénink, když jsem se mohl spokojeně válet doma na posteli nebo u počítače.

"Už jsi doma Daiki? Myslel jsem, že míváš po škole trénink." přivítal mě ve dveřích táta, což mě dost překvapilo. On se totiž vracel z nás všech jako poslední. Bylo divné, že dneska je tu tak brzy.
"Jak to, že jsi doma ty, tati?" vypadlo ze mě překvapeně. Byl jsem tak šokovaný, že jsem dokonce zapomněl odpovědět na jeho otázku, což bylo jedině dobře. Nebyl jsem si jistý, zda bych mu vysvětlil skutečnost, že jsem na tréninku vůbec nebyl a ani na něj nechodím. Nejspíš bych mu musel slíbit, že na něj příště půjdu, což jsem rozhodně neplánoval.
"Zařídil jsem si na půl dne volno, ale jak to že jsi tu ty? Nemíváte tréninky každý den?" otázal se táta. Svou první otázku přece jen nezapomněl a jeho povaha kriminalisty, mu nejspíš nedovolovala to jen tak přejít. Na uhýbání od tématu měl nejspíš nějaký speciální radar nebo něco podobného.
"No…" zamumlal jsem. Nebyl jsem si jistý, zda mu můžu říct, že jsem se na trénink vykašlal, ale lhát před ním bylo vlastně ještě horší. Můj otec nesnášel lhaní a podvádění a já to nechtěl schytat. Nakonec jsem tedy ze sebe vydoloval větu: "Dneska se mi nechtělo." Táta se na ni sice nezatvářil zrovna spokojeně, ale do rozčílení měl docela daleko, já se tedy zatvářil lehce provinile a v duchu si děkoval, že jsem vybral tu správnou volbu. Spokojeně jsem proto zamířil do kuchyně. Měl jsem už docela hlad a v lednici zbylo ještě nějaké jídlo od včerejška a taky kus koláče, který upekla máma. K mému překvapení tam však bylo ještě něco. Jednalo se o veliký dort, který vypadal jako obrovský basketbalový míč, což se mi dost líbilo. Jen mě překvapilo, že ho máma upekla už dnes. Copak nechtěla moje narozeniny slavit o víkendu? Na druhou stranu jsem mohl být rád, protože v sobotu měla být ta moje, jakože tajná oslava narozenin. Bylo možné, že se Satsuki domluvila i s mými rodiči? Myslím, že dívka měla s mámou velmi dobré vztahy a to především pro její zodpovědnost a ochotu, kterých si máma cenila.
"No… před mámou se tvař alespoň trochu překvapeně. Ten dort pekla včera v noci." zamumlal táta, který vešel do kuchyně a uviděl mě stát před lednicí.
"Hai." přikývl jsem, i když jsem si nebyl jistý, zda budu nějak přesvědčivý a posadil se za stůl stejně jako on. Bylo vážně divné, že máma upekla dort už na dnešek.
"Podle tvého zamyšleného pohledu hádám, že bys rád věděl, co to všechno znamená, viď?" otázal se táta, který si mě ještě nějakou chvíli prohlížel. Po mém přikývnutí ale dodal: "I když jsem chtěl počkat na mámu, tak myslím, že to nemá cenu. Pamatuješ, jak jsem tě vzal před několika lety na basketbalový zápas dvou týmů z NBA?"
"No jasně." téměř jsem vykřikl. Kdo by si to nepamatoval? Tolik jsem si s nimi toužil zahrát alespoň desetiminutový zápas nebo je jen znovu vidět. Byli perfektní. Ještě týden po té jsem měl chuť nedělat nic jiného než hrát basket.
"Tak dneska hrají v Tokyu nějaké přátelské utkání a já mám dva lístky." oznámil mi otec spokojeně a já měl chuť začít skákat. Nebýt mé líné povahy, nejspíš bych to udělal, ale v tu chvíli přišla máma, což mě trochu zklidnilo. Jistě by mi připomněla, že v mém věku bych měl spíš myslet na své vzdělání, což jsem měl denně na talíři.
"Měla jsem za to, že mu to povíme oba." podívala se na tátu lehce vyčítavě. Ten však okamžitě vstal od stolu a políbil ji. Sice nechápu, co na tom po těch letech viděl, ale docela to zabralo, protože máma se v několika sekundách zatvářila nanejvýš spokojeně. Myslím, že jednou bych to chtěl umět s ženskýma jako on.
"Kdy půjdeme?" zeptal jsem se proto chvatně a okamžitě vstal. Jestli jsem se v průběhu školy cítil nějak unaveně nebo ospale, tak momentálně ze mě všechna únava opadla a nahradila ji netrpělivost. Nejraději bych vyrazil okamžitě.
"Co třeba počkat až ti s maminkou popřejeme?" zeptal se pobaveně táta a pustil mámu, aby mi mohla potřást rukou. Bylo vážně fajn mít narozeniny. Nikdo se na mě nezlobil a po té, co jsem na dortu sfoukl svíčky, jsme opravdu s tátou zamířili na zápas. Šťastnější jsem už snad být nemohl. Ani jsem si nepamatoval, kdy jsem naposledy strávil večer s tátou za zvuků míče a pískání time outu. Jeho čas byl velmi vzácný a já moc dobře věděl, že dnešní volno si bude muset pořádně odpracovat o víkendu nebo hned zítra. O to víc jsem si toho ale vážil a možná právě proto se mi usínalo tak snadno a spokojeně.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama