Jednoduchá biologie - 40

3. června 2017 v 10:00 | Pariah |  Jednoduchá biologie
Aomineho trápí srdíčko a co vás? Doufám, že momentálně nic Mrkající Přeju příjemné čtení


"Daiki! Vstávej!" zlobila se máma, které mě přišla budit už po druhé. Na rozdíl od včerejška, kdy se mi vlastně docela chtělo, tak bych dneska zůstal nejraději v posteli. Namluvit mámě, že se necítím dobře, jsem ale nechtěl. Stejně by to nakonec poznala a já bych nemohl jít za Tetsuem a Kagamim hrát basket, kterého jsem se už nemohl dočkat. Opět jsem se tedy oblékl a zamířil ke škole, do které se mi vůbec nechtělo. Po včerejšku jsem se nechtěl dívat na Nakaharu a namlouvat si, že má cenu ji ještě někam zvát, když jsem pro ni byl jen hloupý spolužák. A popravdě se mi nechtělo začít učit. I když jsem měl občas strach z toho, že propadnu, smysl v dobrých známkách jsem neviděl. Na ty se stejně nikdo nikdy neptal a já chtěl v budoucnu stejně hrát basket.
"Ahomine!" uslyšel jsem za sebou dost naštvaný hlas, který mi jasně říkal, že Wakamatsu je na mě stále naštvaný, že jsem s nimi nejel na soustředění. Nejspíš se zlobil i proto, že jsem včera nepřišel na trénink, ale jelikož byl naštvaný pořád, bylo to docela jedno.
"Sklapni." odpověděl jsem. Starší spolužák nebo ne, tohle oslovení jsem naprosto nesnášel. Bylo mi naprosto ukradené, že ten hňup je teď kapitán. Pro mě byl dost možná stejný blbec jako já pro něj. Nikdy z nás nebyli kamarádi.
"Jak to, že jsi mi neřekl, že nejedeš na soustředění?" zeptal se o poznání klidněji, ale stále ještě dost naštvaně. I když jsme stáli před třídou, bylo mi jasné, že náš rozhovor neuslyším jen já, ale i moji spolužáci. To mi bylo ovšem fuk.
"Dělal jsem práci do školy. Nebyl čas." prohlásil jsem klidně a zamyslel se, zda bylo štěstí jet s dívkou na chatu nebo ne. Její odmítnutí mě stále docela mrzelo a já na to jen nerad myslel. Dokonce i táta si včera večer všiml, že nejsem ve své kůži. Tomu jsem ale zalhal, že to nic není. Už tehdy mi bylo jasné, že mi nevěří, ale dál se neptal.
"Fajn. A co včerejší trénink?" zazněla chodbou další nepříjemná otázka, díky které mi opět připomenul, že jsem byl místo tréninku za Nakaharou, která mě odmítla.
"Nechtělo se mi." shrnul jsem a pozoroval, jak se mladíkovi na spánku objevila malá žilka, která jasně ukazovala, jak moc špatně jsem odpověděl. I to mi však bylo fuk.
"Ty! Ty…" chytil mě za košili, ale po chvíli ji zase pustil. Po té se několikrát hluboce nadechl a prohlásil: "Nezapomeň přijít v neděli na první zápas. Věřím, že i při své tuposti, na to, že začíná Interhigh, nezapomeneš." Po té naštvaně odkráčel do své třídy.
"Přijdu." odpověděl jsem docela popuzeně a stejně jako on zamířil do třídy. Docela mi jeho panovačné chování vadilo, ale nechal jsem to plavat. Bylo totiž potřeba dopsat úkol, který jsem jaksi neměl.
Škola mi tak díky dopisování úkolů utekla poměrně rychle a já si za pár hodin spokojeně kráčel k domluvenému místu. Jelikož jsem se po té době bez basketbalu nemohl dočkat, přišel jsem tentokrát na domluvené místo mnohem dřív než obvykle. Vzhledem k tomu, že chodím pozdě, bych měl říct, že jsem vlastně přišel skoro na čas, což se mi naposledy stalo ještě na Teiko. Asi se mi po basketu přece jen zastesklo. Bylo to ostatně mnohem lepší než myslet na Nakaharu. Nebyl jsem však ani na místě, když jsem za rohem, který byl tvořen dvoumetrovým živým plotem, uslyšel Tetsuův hlas.
"Pomůžeš mi s vařením, Kagami-kun." prohlásil mladík, který tohle říkal spíš jako oznámení než prosbu. Tohle se mi na něm vždycky docela líbilo. I když byl vždycky malý a neuměl se prát, tak se nebál, ani když hrozilo, že dostane na budku.
"Nebudu vařit pro Aomineho!" ozvalo se kousek ode mě a já se překvapeně zastavil. Vůbec jsem nechápal, proč by mi měl ten hňup vařit. Neříkám, že mu to nešlo, protože na Tetsuově oslavě narozenin se ještě s jedním týpkem z Yosenu docela vyznamenali, ale ani tak nebyl důvod, aby to dělal. Nic krom jednoho páru bot, mi nedlužil.
"Už jsem se domluvil se Sakuraiem-kun." zkonstatoval Tetsu a já se nejspíš zatvářil ještě překvapeněji. Vůbec mi nedocházelo, co mám společného s Kagamim a Ryem? Vždyť jsem hlady neumíral. Moje máma vařila víc než dobře.
"No tak jo. Ale přijdu jen na basket. Na tu Aomineho oslavu kašlu. Uvařím a půjdu, i kdyby se Momoi na hlavu stavěla." prohlásil Kagami a já překvapeně zamrkal. Oni pro mě vážně chystali oslavu? Ta věta mě tak udivila, že jsem ještě nějakou chvíli zůstal překvapeně koukat do dálky. Nějak jsem tomu stále nemohl uvěřit. Naštěstí jsem to po nějaké době docela vstřebal a mohl tak spokojeně zamířit k těm dvěma za svým nejoblíbenějším sportem.
Bohužel musel Tetsu po dvou hodinách domů a já tak ještě nějakou chvíli hrál s Kagamim, který mě pak porazil ještě třikrát, zatímco já jeho jen dvakrát. Nějak jsem se nemohl soustředit. Hlavou se stále honila myšlenka na Satsuki, která to všechno nejspíš vymyslela a svou oslavu. Ta vlastně mohla být fajn, protože pravděpodobně zahrnovala basket. Jen mě čím dál víc zajímalo, kdo všechno byl pozván. I když mě však lákalo to od Kagamiho zjistit, ovládl jsem se. Toho hňupa jsem se doprošovat nechtěl a kdo ví, kolik toho věděl. Rozhodl jsem se raději počkat do zítřka s tím, že se na podrobnosti zeptám raději Rya, což se mi povedlo ještě ten den večer. Potkal jsem ho totiž v jedné kavárně, ve které jsem se zastavil po cestě domů. Z basketbalu jednomu pořádně vyhládlo a já se těšil až si konečně koupím nějaký toast. Ten mi k mému překvapení přinesl Ryo společně s omluvou, že mu to tak dlouho trvalo.
"Potřebuju s tebou něco probrat." uhodil jsem na něj hned, jakmile se mi přestal omlouvat, což mě jako obvykle spíš štvalo. Jeho sebeúcta byla zkrátka příšerná.
"H-hai." bázlivě přikývl a překvapeně se na mě podíval. Nejspíš ho to překvapilo, protože se s ním bavím hlavně, když potřebuju pomoct s úkolem nebo oběd. To však nikdy neznamenalo, že ho neberu jako kamaráda. I když mi občas připadalo, že se chová, jako by byl z jiné planety, byla to nejspíš jen jeho povaha. Byl zkrátka takový neprůbojný.
"Co všechno víš o mé oslavě?" zeptal jsem se možná trochu rázněji, než bylo potřeba. Ryo se totiž zatvářil, jako bych mu právě řekl, že ho na místě zabiju nebo zmlátím.
"Já… no… omlouvám se, že jsem ti o ní neřekl, ale Momoi-san mě o to poprosila, protože ti chtěla udělat k narozeninám radost a já jsem jí to slíbil. Omlouvám se, že nejsem dobrý kamarád, omlouvám se že…"
"Sklapni Ryo!" přerušil jsem ho. Jeho omluvy mě absolutně nezajímaly. Stačilo jen zjistit, co je to za oslavu a kdo všechno přijde. Proto jsem ještě pro vysvětlení dodal: "Zajímá mě jen, kdo je na ni pozvaný a co všechno se na ní bude dít."
"Nejdřív se bude hrát basketbal a pak bude oslava u Momoi-san. Přijdou tvoji kamarádi z Teiko, Kagami-kun a já. Takže… omlouvám se, kdybych byl s tebou při basketbalu v týmu a prohrál, omlouvám se, že jsem takový slabý, omlouvám se že…uhm…"
"Prominuto." prohlásil jsem po té, co jsem ho chytil a zacpal mu ústa. Už mi to vážně vadilo, navíc se po nás začínali dívat lidi, což bylo pěkně trapné. Následně jsem mu věnoval lehký úsměv a se slovy: "Neříkej Satsuki, že o tom vím," jsem ho pustil. Ryo jen přikývnul a odešel. Já se tak mohl konečně pustit do sýrových toastů, které vypadaly naprosto dokonale. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby je skutečně připravoval Ryo. Uměl vcelku obstojně vařit, takže nebylo divu, že si našel podobnou brigádu. Satsuki by odtud jistě vyhodili. Tyto myšlenky jsem ovšem zahnal ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že z těchto informací vůbec nic nemám. K čemu by mi bylo vědět, že se pro mě chystá oslava, když jsem absolutně netušil, jak toho využít. Naštěstí na mě nápad nenechal dlouho čekat. Zkrátka s plným žaludkem se mi myslelo o poznání líp. Vzpomněl jsem si totiž na Nakaharu, která mé poslední pozvání odmítla. Na druhou stranu Ryovo pozvání na mé narozeniny odmítnout nemusela a navíc bych ji už nemusel nikam zvát já. Byl jsem si téměř jistý, že by to stejně jako minule odmítla a já bych se maximálně ztrapnil. Proto jsem zaplatil a ještě jednou si nechal zavolat Rya, který se tvářil snad ještě překvapeněji, než prvně. Na to ale nebyl čas, protože jeho šéfová mu dala pět minut, což s jeho frekvencí omluv nebylo zrovna nejvíc. Šel jsem tedy ihned k věci.
"Chci, abys na tu moji oslavu pozval ještě Nakaharu od nás ze třídy. Myslím… ehm… když už jsme spolu pracovali na úkolu do biologie, tak… ji nechci vynechat." vykoktal jsem ze sebe to nejrozumnější, co mě v danou chvíli napadlo. Nebylo to nic světoborného, ale přiznávat Ryovi, že se mi dívka líbí, by bylo vcelku nebezpečné. Informace pouštěl docela snadno. Mladík na mě ale šokovaně zíral tak jsem pro jistotu dodal: "Uděláš to pro mě?"
"H- hai." odpověděl mladík, ale moc jistě se u toho netvářil. Ostatně jako vždycky. Na druhou stranu to nebylo nic tak strašného. V nejhorším případě mohla odmítnout.
"Fajn tak díky." otočil jsem se k odchodu. Jelikož se začal tvářit ještě vyděšeněji než před chvílí, nejspíš mu začínala docházet podstata toho, co mi slíbil. Raději jsem tedy rychle zmizel, aby mi nestihnul říct, že si to rozmyslel.


Že by to přece jen Daikimu vyšlo? Co myslíte? Příjde Nakahara na oslavu? Zvládne ji Ryo vůbec pozvat? Máte rádi narozeninové oslavy? Pořádáte je?



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saruma Saruma | Web | 4. června 2017 v 17:51 | Reagovat

Skvělý dílek. Narozeninovky mám ráda, ale poslední se nějak nevyvedla..

2 Pariah Pariah | Web | 4. června 2017 v 19:42 | Reagovat

[1]: Jakto? :-(
No já chtěla taky slavit podobně jako bude v povídce Ao, ale nevyšlo to...

Jinak děkuji jsem ráda, že se ti povídka/ díl líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama