Jednoduchá biologie - 09

5. listopadu 2016 v 10:00 | Pariah |  Jednoduchá biologie
Další díl je tu... snad někoho zaujme...




Od chvíle co jsem nastoupil do auta, jsem se trochu uklidnil. Sedět vedle Nakahařina táty, mě sice trochu znervózňovalo, ale muž celou dobu koukal na cestu a sledoval dopravu, takže mi moc velkou pozornost nevěnoval. To bylo taky jen dobře. Musím uznat, že můj zrak několikrát skončil u zpětného zrcátka, ve kterém jsem viděl dívku. Když si četla, měla sice lehce sklopenou hlavu, ale i tak bylo stále vidět víc, než si pravděpodobně myslela. Vlastně bylo jasné, že dívka nad ničím podobným vůbec nepřemýšlí, tvářila se u toho dost nevinně, ale to bylo jedině dobře. Mohl jsem se tak beztrestně dívat skoro dvě hodiny, samozřejmě s přestávkami, aby to nebylo příliš nápadné. Bylo mi jasné, že její tatík mě teď bude sledovat mnohem víc, ale jelikož se musel plně věnovat řízení, měl jsem vcelku výhodu. Asi po dvou hodinách se však zeptal: "Už máte hlad?". Já sebou sice v první chvíli nepatrně trhnul, v domnění, že dostanu nějaké napomenutí, ale jelikož se nic podobného nekonalo, raději jsem mlčel a čekal, co na to dívka. Protože jsem na koláč, který zůstal v batohu, zapomněl, hlad jsem skutečně měl. Nebyl jsem si však jistý, zda by na to muž bral ohled.
"Nijak velký, ale obědu bych se nebránila." prohlásila dívka, která zvedla hlavu od knihy, a já se raději na nic dalšího podívat neodvažoval. Po chvíli se totiž muž s trochu nepříjemným pohledem podíval na mě, což znamenalo, že i ode mě se nějaká odpověď čeká.
"Já se klidně přizpůsobím." prohlásil jsem na svůj vkus trochu tišeji, přesto dostatečně hlasitě na to, aby mou odpověď slyšeli oba. Muž se však nezatvářil nijak příjemněji, měl jsem vlastně pocit, že spíš naopak. Copak si mého koukání všimnul? Do teď jsem myslel, že ne.
"A to znamená ano, nebo ne?" zeptala se mě dívka, která se naklonila ke mně, možná ve snaze o malou záchranu, za kterou jsem jí byl docela vděčný.
"Můžeme, ale záleží na tobě. " prohlásil jsem trochu nejistě a zkoumavě se jí podíval do očí, abych zjistil, zda je to ta odpověď, kterou chtěla slyšet. Dívka se bohužel netvářila nijak spokojeně. Bohužel ve chvíli, kdy se mi chystala něco říct, ji předběhl její otec.
"Chlapče? Víš, jaký je rozdíl mezi otázkou zjišťovací a doplňovací?" zeptal se dost nepříjemným tónem, který mi říkal, že pokud nebudu vědět, tak mě asi uškrtí. Tohle bylo daleko horší než ve škole, tam když jsem nevěděl, nestalo se nic zásadního. Muž však ve mně vyvolával pocit, že se mě každou chvíli chystá zabít a to dost pomalu a bolestivě. Hluboce jsem se nadechl snad v naději, že mi více kyslíku pomůže. Bohužel tenhle způsob byl naprosto zbytečný, ostatně skoro jako vždycky.
"Nevím." přiznal jsem tedy po nějaké chvíli, ale pro jistotu jsem se muži do očí nedíval. Místo toho jsem raději koukal na dívku v naději, že mě upozorní, jakmile po mě vystartuje, moje reflexy byly ostatně dost dobré. Nakahařin táta však nic podobného neudělal, zatvářil se jen způsobem, který jasně říkal "není možné, aby byl někdo tak hloupý" a ve snaze mi to vysvětlit spustil: "Takže…"
"Tati!" přesušila ho však dívka, které jsem byl dost vděčný, protože muž si vysvětlování gramatiky rozmyslel. Poté se na mě otočila se slovy: "Na stupnici od jedné do deseti, kde je deset nejvíc, jaký máš hlad?" což byla konečně otázka, kterou jsem dokázal pochopit.
"Řekl bych, že sedm." odpověděl jsem a věnoval jí vděčný pohled, který si rozhodně zasloužila.
"No sláva." zkonstatoval její otec a dívka se po krátkém, nicméně krásném, úsměvu opět zamračila.
"Tati." prohlásila s lehkou výtkou a já měl chuť ji obejmout. Vlastně bych to nejspíš i udělal. To by ovšem muž nesměl sedět vedle mě. Naštěstí odbočil z dálnice k motorestu, což znamenalo, že se bude jíst. To byl zároveň další důvod, který mě přinutil se usmát. S tou sedmičkou jsem trošku kecal, bylo mi hloupé odpovídat devět nebo deset. Cítil jsem, že kdybychom jeli ještě chvíli, začalo by mi kručet v břichu. Dívka mě tedy ušetřila hned několika trapasů.
Následně auto zastavilo před vchodem do motorestu a její táta prohlásil: "Běžte chytit místa, já zatím zkusím zaparkovat." Klasika. Co taky čekat v sobotu kolem dvanácté? Naštěstí to znamenalo, že budeme moct oba vystoupit a být chvíli sami, bez něj.
"Dobře." přikývla dívka a vystoupila. Já udělal totéž a následoval ji spokojeně ke vchodu.
"Za tátu se ti moc omlouvám, nevím, co ho to popadlo." vysvětlila mi dívka, zatímco já chápal dost dobře důvod jeho chování, byl jsem zkrátka příliš neopatrný. Dívka si toho však ještě nikdy nevšimla, což mi svým způsobem dodalo sebevědomí.
"V pohodě." prohlásil jsem klidně. Kdyby jen tušila, kvůli čemu to bylo, nejspíš by mi to dala pěkně sežrat. Mohl jsem proto jen doufat, že jí o tom muž nepoví. Tyhle myšlenky jsem však opustil hned po té, co jsem zahlédl volná místa k sezení. "Támhle je volný stůl." upozornil jsem dívku a zamířil jeho směrem dřív, než nám ho někdo mohl obsadit. Následně jsem chvíli počkal, aby se mohla dívka posadit jako první a sám jsem si sednul naproti, abych na ni hezky viděl. Lehce se usmívala, což mě přimělo jí úsměv oplatit. Ten můj bohužel nebyl tak nevinný jako její, protože můj zrak opět sklouznul k jejímu výstřihu. Nemohl jsem mu jednoduše odolat, i když mě trochu znervózňovala skutečnost, že sedím zády ke dveřím, tudíž jejího otce neuvidím přicházet.
Ještě chvíli jsme takhle mlčky seděli, než si dívka podepřela bradu, čímž mi poskytla mnohem lepší výhled, než jsem už měl. Tohle nebylo vůbec dobré, i když mě to přinutilo k mnohem výraznějšímu úsměvu. Bohužel jsem si uvědomoval, že takhle by si mého pohledu mohla všimnout taky, proto jsem se zaměřil na stěnu kousek od ní, zatímco mi hlavou vířily poměrně zvrhlé představy. Krátce na to jsem si všiml, že se na mě dívá s lehce nakrčeným obočím, což znamenalo, že moje myšlenkové pochody jí nedošly. Měl jsem opět štěstí.
"Co kdybych počkala na tátu a ty sis zatím šel něco koupit? Někdo bude muset pohlídat stůl, tak nás potom vystřídáš." navrhla mi. Normálně by mě napadlo, že bude nejvhodnější zůstat a užívat si pohledu, ale v této situaci hrozilo, že kdybych zůstal, bylo by vcelku vidět, co se mnou její dekolt dělá. Zvedl jsem se tedy se slovy: "Dobrá, chceš taky něco přinést?"
"Půjdu pak s tátou, ale díky." opět mi věnovala úsměv, který jsem jí opětoval. Musím říct, že od chvíle, kdy jsme se bavili ve škole, se ke mně chovala mileji, než jsem čekal. Navíc jí to s tím tričkem mnohem víc slušelo. Zda na ni měla škola tak velký vliv jsem však netušil. Místo přemýšlení nad školou jsem raději zamířil k části s hamburgery a vzal si šest menších spolu s pomerančovým džusem, se kterým jsem se vydal k celkem velké frontě. Trvalo nějakou chvíli, než na mě přišla řada, abych mohl jídlo zaplatit. Po zaplacení jsem se vydal směrem k dívce a muži, který mezitím přišel. Bohužel se posadil vedle Nakahary, což se mi až tolik nelíbilo. Sedět vedle něj mi nepřišlo úplně nejvhodnější. I když byl o něco menší než já, byl stále dost vysoký a měl tím pádem i velký dosah. Nezbývalo tedy, než se takticky posadit naproti něho. Stůl pro čtyři žádnou další možnost nenabízel.
"Tohle hodláš sníst?" zeptal se mě muž dřív, než jsem se stačil posadit, dost pobouřeně. Copak to bylo tak moc? Nebo plánovali jíst salát? Moje máma vždycky říkala, že musím hodně jíst, aby ze mě byl pořádný chlap. Vlastně myslím, že růst jsem ještě nepřestal.
"No… můj kamarád z basketbalu sní na oběd dvojnásobek." odpověděl jsem s klidem. Pokud byl totiž někdo, kdo mohl konkurovat i Murasakivarovi, byl to Kagami, kterého jsem viděl i s dvanácti hamburgery.
"Ani jednoho z vás bych nechtěl živit." prohlásil muž, kterého to zřejmě překvapilo, ale nic dalšího už neřekl a vstal. To samé udělala i dívka.
"Dobrou chuť, Aomine-kun." prohlásila, což mě opět potěšilo. Věnoval jsem jí tedy úsměv společně se slovy: "Díky."
Dívka se svým otcem se vrátili až ve chvíli, kdy jsem měl snědenou víc než polovinu hamburgerů, což vlastně bylo dobře. Vzhledem k jejich porcím se dalo čekat, že teď skončíme s obědem zhruba stejně. Vlastně mi přišlo, že Nakahara toho má poměrně málo, přitom nebyla úplně malá, tedy v porovnání se spolužačkami. V první chvíli mě sice napadlo, že drží nějakou směšnou dietu stejně jako Satsuki, ale dívka to rozhodně nepotřebovala. Raději jsem to tedy nechal plavat a pustil se do dalšího hamburgeru.
Dívka si s otcem popřála dobrou chuť a oba se dali do jídla. Ani jeden z nich se netvářil, že by chtěl něco řešit, proto jsem se ponořil do svých myšlenek, tentokrát těch, které se týkaly basketbalu. Muž sedící naproti mě však opět překvapil.
"Musíme se domluvit, co budeme vařit, a taky musíme nakoupit." prohlásil a vytáhnul papír, na který si pravděpodobně všechno plánoval zapisovat. "Sice jedu s vámi, ale kuchaře vám dělat nehodlám, takže se vystřídáme. Já jeden den a vy dva ten další, platí?" zeptal se, čímž mě docela šokoval. To vážně plánoval být celou dobu s námi? Tahle informace se mi zdála daleko horší, než kdybych musel jen na basketbalové soustředění. Vlastně myslím, že kdokoliv byl lepší než on, i kdyby to měl být Wakamatsu. Zmohl jsem se proto na stejné přikývnutí jako dívka, která se na mě zvědavě podívala.
"Vždycky toho sníš tolik?" otázal se muž a já si přál, abych jí na tento nápad nikdy nekývnul. Jediné v co jsem mohl doufat, byla skutečnost, že nebude s námi chodit všude. Myslím, že to bych nepřežil.
"Ano." odpověděl jsem jednoduše. Nad tím, že jím moc jsem nijak nepřemýšlel, vždycky jsem to přikládal své výšce. Ostatně Murasakibara toho taky snědl hodně, nebyl tedy důvod se nad tím pozastavovat. Midorima byl sice vyšší než já, ale taky o dost hubenější, proto mi to přišlo v pořádku. Vždycky když jsem viděl svoji postavu, nepřipadalo mi, že bych potřeboval nějakou dietu, nebo cokoliv podobného.
"Zahrnu to do výpočtu." odpověděl muž, což jsem moc nepochopil. Co že to chtěl počítat? Momentálně jsem byl dost rád za svého tátu, který podobné slovní obraty nepoužíval. Připomínal mi tím trochu konverzace Akashiho a Midorimy, takže jsem usuzoval, že bude asi hodně chytrý. Zřejmě i proto se tvářil způsobem, který říkal "je zbytečné ptát se toho hňupa". "Vyberu jídla podle vás, takže co budete vařit?" podíval se na dívku. Tím mě vlastně utvrdil v tom, co si myslí o mých schopnostech.
"Umíš něco uvařit?" zeptala se mě dívka, která si tohle zatím nemyslela, což mě vlastně dost překvapilo. Ve škole mi připadalo, že ji svou inteligencí otravuju.
"Vajíčka a rýži se zmraženou zeleninou a… to bude asi všechno." zazněla moje odpověď, která vlastně potvrzovala mužovu teorii. Na druhou stranu jsem na tom byl stále líp než Satsuki.
"A jsi na něco alergický, nebo něco nejíš?" otázala se pro doplnění. Protože se stále usmívala, usoudil jsem, že jí to moc nevadí. Úsměv jí vlastně dost slušel, proto jsem jí ho musel opětovat společně s odpovědí: "Můžu jíst cokoliv." V tu chvíli mě sice napadlo, že výjimka budou asi jídla, co by mi připravila moje růžovovlasá kamarádka, ale věřil jsem, že Nakahara je v tomto zběhlejší. Na Teiko, jsem se vždycky vymluvil na to, že jsem obsah oběda, který mi Satsuki přichystala, dal Tetsuovi. To se mi však dařilo jen do chvíle, dokud se dívka nerozhodla vařit i pro něj.
Zbytek oběda probíhal vcelku klidně, protože dívka diktovala otci, co budou potřebovat koupit a občas se zeptala i mě, abych něco vybral. To mi přišlo vcelku hezké, o to víc když jsme se u toho na sebe usmívali.


--- > Paralelní díl < ---
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 13. listopadu 2016 v 20:58 | Reagovat

No, no ,no Daiki, keby len Ryoko len tušila,kam ti tie tvoje očká stále utekajú, tá by ti ale dala. :-D No , ale keby sa mu pos*av*l a ona by to uvidela to by bola iná sranda. :-D
Opäť úžasný dielik. Idem na pokračovanie tejto mega luxusnej poviedky.

2 Pariah Pariah | Web | 13. listopadu 2016 v 21:10 | Reagovat

[1]: jeeej já jsem tak ráda, že se ti to líbí... a kdyby ano, tak by si toho nejdřív všiml asi její tatík, což by nebylo ideální... :D :-) tedy podle mě... Jejího tatíka zná líp moje spoluautorka :D

Každopádně moooc děkuji, ani nevím jak moc mě to co jsi napsala pozvbudilo a motivovalo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama