Dvě cesty - 03

16. května 2013 v 0:00 | Pariah |  Dvě cesty
Další den si mě moje nadřízená zavolala k sobě. To značilo jediné. Průšvih. Jinak by se na mě ani nepodívala.
"Můžeš mi říct, co to mělo znamenat v noci? Jak sis mohla dovolit vzdalovat se od tábora, když rozkaz zněl raději rychle přivolat posily?" vyjela na mě hned, jakmile jsem přišla. Přitom vstala z velké dřevěné židle a vydala se ke mně.
"Já nechtěla šířit paniku. Omlouvám se." sklopila jsem hlavu a čekala a její verdikt.
"Ale tady je stále panika. Tohle je válka. Rozumíš?! Tady se musí rozkazy plnit. Můžeš být ráda, že jsme někoho jako ty potřebovali. Jinak by ses z té laboratoře nikdy nedostala." řekla a povýšeně se na mě zadívala. Tohle jsem nesnášela. Většina lidí se mnou jednala jako s hlupákem.
"Vždyť jsem je nakonec porazila ne? Přece o nic nejde." snažila jsem se namítnout něco na svoji obhajobu.
"Nejde?! Nemůžeš si dělat, co myslíš, že je vhodné a ještě tak, aby to vědělo velitelství." rozkřičela se ještě víc a vzápětí mi dala facku. Upadla jsem. Měla jsem sto chutí jí něco říct, ale přece jen jsem se ovládla. Moje lítost zvítězila nad vztekem.

"Rozumím. Už se to nebude opakovat." ujistila jsem ji tichým hlasem. Bylo mi do breku, ale před ní jsem se snažila udržet. Kdybych se rozplakala, myslím, že bych schytala i druhou.
"No to nebude. Takové lidi jako ty na stráži nepotřebujeme. Budeš pomáhat s mrtvýma. Tam není co pokazit. Za dvě hodiny se hlas ve stanu 14." rozkázala a dál se se mnou odmítala bavit.
"Ale já…" chtěla jsem něco namítnout. Stan 14 byl něco jako skladiště živých mrtvol. Kdo se tam dostal, už se nevyléčil. Vlastně to bylo takové nepřímé oznámení konce nemocnému. Nebyl jednoduššího způsobu.
"To je rozkaz!" změřila si mě nekompromisním pohrdavým pohledem a začala si připravovat nějaké věci k operaci.
"Hai." přijala jsem novou práci a rozběhla jsem se ven. Čerstvý vzduch bylo to jediné, co mě mohlo uklidnit. K ostatním se takto nechovala.
--- --- ---
"To je ona." zaslechla jsem tichý hlas, který určitě mluvil o mně. Už to tu bylo zase. Zase jsem nevěděla, kdo jsem a proč mě oni znají. Já neznala nikoho. Podle oblečení jsem poznala, že jsou taky z Listové, ale to bylo všechno. Neměla jsem příjmení, rodinu, jen jméno podobné svým divným zeleným očím. Věděla jsem, že si o mně mnoho lidí šeptá, ale nahlas to neříkali. Zřejmě se něčeho báli nebo štítili. Tehdy mi bylo smutno. Nikdy jsem nezažila, že by o mě někdo stál, neměla jsem přátele natož lásku, přesto mi bylo jasné, že to musí být krásný pocit. Snažila jsem se utěšit rčením, že ten kdo nic nemá, nic neztratí, ale byl tu stále můj život.
--- --- ---
"Chodit sama kamkoliv není nejvhodnější řešení." uslyšela jsem za zády známý hlas. Patřil tomu shinobimu, který mě napráskal nadřízené.
"Stejně by nikdo nešel." odsekla jsem a pokračovala v cestě. Překvapivě za mnou nevyrazil, jen se díval, jak odcházím. Cítila jsem jeho pohled, ale bylo jedině dobře, že zůstal na svém místě. Ušetřil mě zbytečné přetvářky, protože rozhádat si kohokoliv z vedení by znamenalo nejspíš úplný konec s normální prací.
Při své cestě jsem však uslyšela zakřičení. Tentokrát mi bylo jasné, že patří nějakému shinobimu, proto jsem neváhala a dala se do běhu.
Opravdu tam ležel a silně krvácel. Nad ním se skláněly ty dvě bílé věci a chtěli ho dorazit. Popadl mě vztek. Co byly ty věci zač a proč to dělaly? Neváhala jsem ani na okamžik a ty bytosti zničila. Tentokrát mi jich líto nebylo. Bylo zvláštní, jak člověk rychle změní názor na věci kolem sebe a s tím i své chování. Ještě před dvěma dny bych nikdy neřekla, že umím být tak chladnokrevná. Nyní jsem stála na suché zemi a konala, co bylo třeba.
Následně jsem shonobiho vzala a rozhodla se jej odnést. Bohužel se mi podlomily nohy. Nebylo divu. Moje váha byla asi poloviční než jeho. Byl skoro o půl metru vyšší než já.
"Nech mě tu. Jsem moc těžký." řekl dívaje se mi do očí. Vypadal tak smířeně. Bylo jasné, že se svou smrtí počítá. Najednou se mi zase začaly drát slzy do očí. Už zase jsem selhala.
"Nemůžeš za to." uklidnil mě.
"Ne já vás zachráním." prohlásila jsem odhodlaně, snažíc se co nejvíc využít svých schopností, abych ho vyléčila. Překvapeně se na mě podíval. Zřejmě to nechápal. Podle rozkazu jsme museli každého beznadějného opustit a neztrácet důležitou energii jeho uzdravováním. Tento rozkaz jsem vlastně porušila ráda. Bylo to snad poprvé, co se na mě někdo upřímně usmál. Bohužel pár sekund nato zemřel.
"Ks*kru! K čemu mi to všechno to umění je když nikomu nedokážu pomoct?" zavzlykala jsem a pěstí bouchla do země. Připadala jsem si strašně. Byl to první člověk, co si mě oblíbil, první osoba, co ve mně neviděla nějakou zrůdu. Cítila jsem to. Měl mě rád, věřil mi, i když jen chvíli. Nechci tvrdit, že to byl můj přítel, ale rozhodně byl víc než ti ostatní.
"Jsi tu proto, abys pomohla jiným." uslyšela jsem odpověď na předchodí otázku a přede mnou se objevila známá osoba.

Tak doufám, že se to líbilo... píšu tuto povídku sice až po delší době, ale snad to nevadí :-)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kája Havlová Kája Havlová | E-mail | Web | 16. května 2013 v 14:20 | Reagovat

Nádhera :D

2 Bublina Bublina | 16. května 2013 v 14:20 | Reagovat

Cool :-D

3 Andrea Andrea | 16. května 2013 v 14:23 | Reagovat

mas super blog

4 Pariah Pariah | Web | 16. května 2013 v 14:48 | Reagovat

[1]:+[2]:+[3]:Děkuji :-) mám takovou radost, že kdybych nebyla nemocna a nemela horečku tak skáču :-)

5 katt-chan katt-chan | E-mail | Web | 16. května 2013 v 18:43 | Reagovat

Ja ja ja te uskrtim :D si mi nemohla rict driv ze mas svuj blog :) mas to tu nadherne :)budes mit SBcka nebo spratlee blogy rada bych te priradila do oblibenych u me :)

6 Pariah Pariah | Web | 16. května 2013 v 19:53 | Reagovat

[5]: :D:D:D nemam ho zase tak dlouho a ty jsi stejně už většinu četla (no toto asi ne :D:D:D)
jasne ze ano, taky si tě přiřadím do oblíbených :-)

7 katt-chan katt-chan | E-mail | Web | 21. května 2013 v 7:07 | Reagovat

tak tyhle dilky jsem precetla prvni dva jsem znala a tenhle byl takovu smutnou novinkou ale dobre napsany az na par preklepu jako shonobi ?:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama