Vyděděnec - 02 Cesta

30. dubna 2013 v 0:00 | Pariah |  Vyděděnec
"Tak co?" Zeptal se jí maskovaný muž s úšklebkem.
Teprve teď si uvědomila, že klečí na kolenou. V očích se jí objevily slzy. Popadl ji vztek. Rychle vstala a vytáhla svůj malý nožík s úmyslem ho zabít, ale muž se nečekaně objevil za ní.
Chytil ji za ruku, kterou jí zkroutil za zády, až vykřikla. Nožík jí vypadl z ruky. Cítila se tak slabě.
"No!?" znovu se zeptal .
"Proč mě chcete zabít?" zeptala se.
Neodpověděl. "Proč se snažíš o něco, co nikdy nedokážeš? Teď máš jen 2 možnosti buď odejít se mnou a přijmout mě jako svého učitele nebo odmítnout. V tom případě tě zabiju." Na důkaz toho stisk ještě zdůraznil.
"Aaaa…"zařvala bolestí.
Pustil ji.

Klesla opět na kolena a zrychleně oddechovala.
"Tak jak ses rozhodla?" zeptal se klidným hlasem, zatímco ji obcházel jako kořist.
"Zabijte mě." špitla a přitom se snažila dostat co nejdál od něho.
"Jak chceš." řekl ledovým hlasem a začal se přibližovat směrem k ní. "Myslel jsem, že si rozumnější, ale jsi stejná jako ostatní."
Do očí se jí začali drát slzy. V duchu jí přeběhlo tisíce myšlenek. Proč? Co má ona tak úžasného že jí nabídl být jejím senseiem. To už je teď ale jedno. Nemá šanci. Zabije ji a ani nemrkne. Ale ona přece ještě nechce umřít. Je příliš mladá. Ještě si nic neužila, nic nedokázala. Ne! Musí bojovat za každou cenu, ale jak? Zkusit utéct? Neumí žádnou techniku jenom Byakugan. Proti jeho Sharinganu nebo jak tomu říká, je to zbytečné. Vždyť ani neví, jak funguje. Nikdy s nikým nebojovala.
Z jejích myšlenek ji probral náraz do stromu. Nebylo kam ustupovat. Maskovaný už byl těsně u ní. Cítila jeho chlad. Vytáhl malý kunai.
Začala se třást po celém těle.
"Vypadá to, že se přece jen bojíš." řekl jí pohrdavě.
"Udělejte to rychle." zaprosila a naposledy se mu podívala do rudého oka.
"Rychle? Něco tak vzácného jako ty si musím užít." zasmál se a bodl.
Potom už cítila jen bolest. Podívala se na zasáhnuté místo, ze kterého pomalu vytékal pramínek červené tekutiny. Z náhlé změny tlaku se jí podlomila kolena. Klečela před ním a jednou rukou se snažila zmírnit bolest. Druhou se podepírala, aby neztratila rovnováhu úplně. On stál nad ní jako bůh pomsty. Očividně byl spokojený se svou prací.
Připadala si jako pokusná krysa. Sklopila hlavu a čekala, co s ní bude dál.
To se mu nelíbilo, chtěl se dívat, jak tiše trpí. Jednou rukou ji pevně ji chytl za vlasy a přinutil tak, aby se na něj opět podívala. "Myslím, že ti zbývá tak pět hodin než vykrvácíš." prohlásil jakoby nic. Po té, bodl znova. "Lhal jsem, teď už jen dvě." vražedně se zasmál a dívku pustil. S tichým žuchnutím dopadla na písek. Už nebyla schopna jakéhokoliv odporu. Zavřela oči a čekala, kdy zasadí poslední ránu. Místo toho tam stál a díval s na ni. Chtěla se zvednout a utíkat, ale cítila, že se nemůže hýbat. Bolest jí ochromovala celé tělo.
Věděl to, ale chtěl si s ní ještě trochu pohrát.
"Tak co, nelituješ svého rozhodnutí? " zeptal se, i když odpověď už nečekal. Hrubě ji zkroutil ruku a kunaiem začal něco vyrývat na rameno. "Chci si ještě udělat poslední značku." zdůvodnil své chování.
Nocí se ozýval její křik, když ustal, tajemný ninja zmizel.
Zůstala tam sama. Tiše vzlykala, věděla, že umírá. Nakonec sebrala odvahu a pokusila se vstát. Její tělo nereagovalo.
Z ničeho nic začalo pršet. Velké, studené kapky začaly dopadat na dívčinu ubrečenou tvář, jakoby se snažily ji probrat. Otřásla se. Jejím tělem se začala šířit nesnesitelná zima.
Bylo to zvláštní, nepamatovala si, kdy naposledy v poušti pršelo a ještě k tomu v noci. Cítila, jak její tělo chladne. Pomalu se začala smiřovat se svým osudem. Už jí nezbývají ani dvě hodiny života. Kolik má ještě času? Pár minut? Do reality ji vrátila přítomnost chakry, kterou v dálce ucítila. Sebrala veškerou sílu, která jí zůstala a z posledního zbytku pudu sebezáchovy zvedla hlavu a zavolala do tmy. "Pomóóóc."
Bolest už necítila, její tělo ochladlo a třes ustal. Oči se jí začaly samy zavírat. Snažila se tomu nepodlehnout, ale najednou se zem zatočila a dívka začala upadat do tmy.
Poslední co v dálce uslyšela, byl hlas. "Mistře, tady někdo leží a vypadá to, že stále žije."
Pak ucítila silné paže, které ji zvedly, a vyčerpáním omdlela.
--- --- ---
Když opět přišla k sobě, ucítila příjemné teplo. Ztěžka pootevřela oči a v měsíčním světle uviděla tvář muže. Tiskl ji k sobě jako největší poklad, aby mu nespadla a utíkal s ní nocí. "Byl to jenom sen" pomyslela si dívka a ponořila se do říše spánku.
Tak co? Kdo ji nakonec zachránil? A kam ji nese? Myslím, že vzhledem k dalšímu dílu, který má název Listová je to jasné. Jinak malá poznámka: slova psaná kurzívou jsou myšlenky. (Kromě mého textu na konci povídky)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kája Havlová Kája Havlová | E-mail | Web | 30. dubna 2013 v 22:35 | Reagovat

Na začátku sílu jsem se bála jak to dopadne, ale končí to docela dobře :D

2 Pariah Pariah | Web | 1. května 2013 v 7:34 | Reagovat

[1]: tato podídka bude mít cca 63 dílu.. :D no nevím jak to dopadne...

3 Kája Havlová Kája Havlová | E-mail | Web | 1. května 2013 v 22:37 | Reagovat

Omg!
Tak to budu mít co číst, do konce mého života! :D

[2]:

4 Pariah Pariah | Web | 1. května 2013 v 22:46 | Reagovat

[3]: :D:D:D no tak možná 3 měsíce :D

5 Pariah Pariah | Web | 1. května 2013 v 22:47 | Reagovat

[3]: a nebo tě to přestane bavit... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama