Dvě cesty - 02

30. dubna 2013 v 0:00 | Pariah |  Dvě cesty
Posadil se do křesla a otevřel knihu. Začínala něčím jako představením a pokračovala kapitolami.
--- -kniha- ---
Vlastně jsem nikdy nečekala, že se stanu spisovatelem, ale někdo mi řekl, že každý by měl využívat toho, co má k dispozici. Ne, nedělám to kvůli penězům, ani popularitě, ale přesto to dělám pro sebe. Nečekaně. Ale všichni jsme tak trochu sobci. Nechci psát jen krásná slovíčka o tom, jak se lidé díky válce stávají hrdiny. Celý život je tak trochu boj, ale každý z nás je v něm tím hrdinou. Každý z nás může rozhodnout, zda se jím stane nebo ne a je tedy jen na vás, zda si něco podobného přečtete.

--- --- ---
Nebudu se představovat. Jméno není důležité a ani původ. Ve válce o něj stejně každý přijde. Válka je jiná než si člověk představuje. Každý si představí špatnost a nenávist, ale kde vlastně tyto věci nejsou? Existuje svět nebo dimenze kde by bylo jen dobro? Nevěřím v to. Beze zla nedokážeme vnímat dobro, zlo tedy musí být součástí života. Je to opačná část ke tvorbě stability.
Vlastně nevěřím ve spoustu věcí, ale v něco přece jen. Důvěřuju sobě. To on mě to naučil. Tichý shinobi s tajemnou chakrou a ještě zajímavější minulostí.
Tehdy byla noc a já měla svoji první hlídku. Vlastně jsem do té doby ani nevěděla, co válka znamená. Jedno však bylo jasné. Měla jsem strach. Bylo to pro mě něco nepopsatelného. Nikdy jsem se o svůj život nebála a nikdy jsem jej jako lékařský ninja příliš neriskovala. Snažila jsem se vždycky boji předcházet, dohodnout se a nezabíjet. Vždycky jsem chtěla ostatní chránit a uzdravovat je. To byl možná důvod, proč jsem se rozhodla stát lékařským ninjou. Doufala jsem, že pokud dokážu zachránit život jinému, ten můj se stane cennějším.
Byla jsem sama před mnoha stany plnými nemocných, připravená ochránit je za cenu svého života. Jak naivní… Začínaly se mi třást nohy, ale rozhodně bych to nikdy nepřiznala. Hlavou se mi začínal šířit adrenalin a smysly čekaly na podnět k boji.
Najednou jsem blízko sebe zaslechla zvuky. Neváhala jsem ani na vteřinu a rozběhla se za nimi. Co když to byl nepřítel? Musela jsem jej odstranit, zničit nebo jakkoliv zastavit. To jediné teď bylo mým úkolem. Nebyla jsem Mi, kunoichi z Listové, ale jen nástroj ke splnění úkolu.
Pár sekund po té, co jsem doběhla na místo, odkud zvuky vycházely, se přede mnou objevil ninja. Vlastně ani nevím, co to bylo. Ten shinobi měl ještě bělejší pokožku než já a vypadal jako rostlina, na kterou nás upozorňovali. Přestože jsem byla celkem zdatná, rozklepala jsem se. To na mně teď závisely životy ostatních. Nesměla jsem zklamat. Krátce na to se vedle něj objevili čtyři další. Já hloupá… O to jim celou dobu šlo! Věděla jsem, že tito ninjové umí dokonale zkopírovat chakru oběti pak ji dokonale napodobit nejen vzhledem, ale také vším ostatním. Byla jsem v pasti. Celou dobu usilovali o to vylákat mě od všech dál, aby si nikdo nevšimnul, že chybím.
Začal boj. Najednou jsem jakoby přestala vnímat okolí a začala jsem útočit. Je zajímavé kolik věcí dokážeme udělat ve vypjatých situacích… nikdy bych nevěřila, že budu schopna zabít. Ano, zabila jsem je všechny.
Stála jsem tam a hleděla na ty mrtvé bojovníky. Najednou mi hlava opět začala myslet normálně. Roztřásly se mi ruce a já se sesunula k zemi. Nebylo to vyčerpáním, ale tím pocitem. Na mých rukách nebyla krev, protože ti tvorové nekrváceli, ale pro mě živými přece jen byli. Rozplakala jsem se. Já vím, na patnáctiletou kunoichi to bylo trochu dětinské, ale nedokázala jsem si pomoct. Oproti ostatním bylo tohle něco jako moje první mise a já nevěděla, co dělat. Mě Hokage nikdy nikam nepouštěl. A Tsunade taky ne. Nebyla jsem totiž v žádném týmu. Prý se nepočítalo s tím, že tak rychle vystuduju Akademii. Proto jsem celé dny trávila ve vesnici na Déčkových misích nebo jako výpomoc v laboratoři. Bylo jasné, že mi Kagové lhali, ale nepátrala jsem po tom.
Najednou mi někdo položil ruku na rameno. Prudce jsem sebou trhla a okamžitě vstala. Byl to mladík o něco starší než já se skoro stejně bílou tváří jako je ta moje.
"Nechtěl jsem, tě vylekat." promluvil klidným hlasem a dál si mě prohlížel.
"Nic se neděje." zalhala jsem a otočila se k odchodu. Moje slzy přece jen vidět nemusel.
"Nic? A to nevíš, že bys teď měla zavolat svoje nadřízené a informovat je co se stalo?! Nemůžeš tu jen tak stát a čekat až si tě najdou další. Je jich tu spousta." řekl opět tím neutrálním klidným tónem, který se zdál být trošku káravý. Na svůj věk měl však velmi přesvědčivé vystupování.
"Proto raději půjdu." snažila jsem se co nejrychleji zdrhnout. Konverzace s cizími lidmi mi moc nešla a s opačným pohlavím už vůbec ne. On mě ale chytil za ruku a otočil k sobě. Byl celkem silný, proto jsem se musela otočit.
"Už se stalo. A teď mi řekni, proč jsi plakala?" ptal se nekompromisně a opět si mě tak divně prohlížel. Začínala jsem se ho bát. Druhou rukou jsem si proto rychle otřela slzy a přemýšlela, zda využít výmluvy prachu v očích nebo alergii. Nechtěla jsem, aby se mi vysmál.
"Můžeš mě pustit? To není ničí starost jen moje." zvolila jsem tu nejdrzejší variantu. Vždyť se ani nepředstavil… Bylo mi jedno, že je silnější a nejspíš můj nadřízený, ale nejsem přece ničí vězeň, aby mě držel.
"Fajn tak se vrať. Je to tu nebezpečné." řekl zase tím hlasem, který vzbuzoval respekt. Nechápala jsem, jak může být tak klidný, ale měl pravdu. Moje hlídka stejně skončila.
Ahoj tak doufám, že se to bude líbit... je to psáno tak narychlo, ale mě to moc bavilo. Tak snad bude nějaký ten pozitivní komentář :-) Mimochodem už asi tušíte koho hrdinka potkala... no ale určitě nevíte proč nikdy nebyla na pořádné misi...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kája Havlová Kája Havlová | E-mail | Web | 30. dubna 2013 v 22:36 | Reagovat

Líbilo i bavilo :D
Začínám být na Tvých povídkách (skoro už) závislá :D

2 Kája Havlová Kája Havlová | E-mail | Web | 30. dubna 2013 v 23:07 | Reagovat

ps: Můžu si Tě přidat do oblíbených blogů?

3 Pariah Pariah | Web | 1. května 2013 v 7:30 | Reagovat

[2]: děkuji :D:D určitě můžeš :-)

4 Kája Havlová Kája Havlová | E-mail | Web | 1. května 2013 v 22:24 | Reagovat

Jé, díky, nemáš zač :D
Jdu na to :D

[3]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama